Všichni moji cizinci (2023)

Podobných vnitřních mrakodrapů se dnes staví, často se v nich také žije, je uvězněno. Mrakodrap pocitů, myšlenek a bolestí minulosti. Jeho ukotvení v realitě brzy přestane zajímat, není důležité, film je cestou ven, může však působit přesně naopak, je to o individuálních prožitcích, které připomene. Andrew Scott příběh Andrewa Haigha žije, v roli Adama je naprosto přesný, pocitově to musí být i jeho osobní výpověď. Paul Mescal jako Harry je tím protipólem, možnou vstupenkou ven. Příjemnou atmosféru mají scény s rodiči, je tu pochopení, jakoby život pokračoval, jakoby se nic nestalo, z těchto pocitů vytrhne jen jejich věk, o to je to přiznání reality těžší. Haigh ho však podává s citem, nesnaží se dolovat slzy a to ani v závěru, děj tak paradoxně více zosobní. Navíc trefně pracuje s hudbou, která tady snad dokáže zodpovědět zásadní otázku.

Emotivní, niterné a skličující láskyplné romantické drama s velkolepým hereckým galapředstavenímAndrewa Scotta, ve kterém divák naplno pocítí traumata ústřední postavy, spojená se ztrátou nejbližších v dětství, a vyrovnání se s nimi. Vyjma toho se film úzce dotýká témat osamělosti a nevyslyšeného volání o pomoc, které rezonují zejména v jeho samotném závěru. Genialitu režiséraAndrewa Haighaa divácký prožitek umocňuje vytříbený soundtrack. Význam jednotlivých scén dokáží rozklíčovat i taková drobná vodítka, jakými jsou například názvy alb písní, které v dané scéně zazní (píseňBuild od The Housemartinsnese název alba "Lidé, kteří se usmáli k smrti").Všichni moji cizincijsou filmovým skvostem a doporučuji jej všem, kteří si v mládí prošli bolestnou ztrátou. Lidskost a empatie zde takového diváka zasáhne nejvíce. Pro ty, kteří mají ve filmech problém s LGBT+ tématikou, doporučuji sáhnout po knižní předloze "Strangers" z roku 1987 odTaichiho Yamady, která nabízí klasickou heterosexuální linku. Moudro, které si ze snímku odnesu zní"Měla jsem si užívat, že z Tebe šílím."Za sebe dávám filmu to nejvyšší možné ohodnocení, zbožňuju inteligentní filmy s romantickou linkou a přesahem. 💯 (01.06.2026, Disney+) "

Šla jsem do toho s nulovým očekáváním, jako takový ten film, který si pustíte po půlnoci a pomalu u něj usnete. A jaké to bylo překvapení, když jsem hned v prvních minutách pochopila, že tohle bude vizuálně naprosté porno. Jamie Ramsay tady vytvořil unikát, u kterého jsem místy nevěřïcně koukala s otevřenou pusou, protože mi někdo znovu připomněl, že film má být v první řadě umělecká forma. Mimo vizuální aspekt - styl vyprávění, možnost si zakusit jaké to je cítit depresi, trauma, disociaci z reálného života... Asi nic mi dlouho tyhle pocity nepodalo tak dobře jako tohle. A pokud někomu budu chtít ukázat, jaké to je procházet depresí, pak rozhodně tímto filmem. Čím samozřejmě chci říct, že to není pro každého, není to oddechovka, není to nic jako prvoplánová cheesy romantika. Naopak. Na konci mi opravdu fakt zvlhly oči. Krásný, smutný a citlivý film.

Jsem vůbec nevědel, do čeho jdu. Jen jsem chtěl nějakej normální film a s aktuálním hodnocením 72% a slušným hereckým obsazením mě to nalákalo. Kurvaaa, říkal jsem normální a ne teploušskej film. Bylo to víc homosexuální, než duchařské. Mohli se úplně klidně vyhnout těm explicitním homo scénám - nemusím vidět, jak se olizujou chlapi. Ale teda myslel jsem si, že oba herci jsou hetero a zahráli to opravdu autenticky teple. Nakonec jsem zjistil, žeAndrew Scottto hrát nemusel a jenPaul Mescaljo. A nutno říct, že je mnohem lepší homosexuální duch, nežGladiátor II. Jinak to ale úplně klidně šlo natočit čistě heterosexuálně a vůbec nic by se nezměnilo - homosexualita nemá na děj v podstatě žádný vliv. Duchařská linka je v podstatě bez dobrého nápadu a navíc předvídatelná a je to strašně pomalé - tím pádem nudné. Takže i když se oprostím od těch homo kudrlinek a soustředím se jen na děj, stejně je to pořád dost chabé. A právě ty homosexuální postavy tím pádem beru jako kalkul zalíbit se moderní korektní společnosti a to nemám rád, když je to tam takhle na sílu vměstnané. I když možná to bylo už i v předloze, tudíž kdyžtak odsuzuji i předlohu. Jinak vidím, že to je již několikátý filmAndrewa Haigha, který se zabývá LGBTQ+, tak mě to asi nemělo překvapit (on sám je gay, takže už vím, odkud vítr vane). Příště si dám bacha. Mám rád překvapení, když mě něco neznámého osloví nebo něčím zaujme, ale tady se to teda nekonalo.

Za mě veliké překvapení. Scotta mám ráda a Mescal mi k němu dost seděl...Zajímavé pojetí toho, co se může s myslí stát a kam se to může postupně vyvíjet. Popravdě jsem si myslela, že to bude ještě více "zamotané". Ale tak, jak to ve výsledku dopadlo bylo velmim citlivé, osobní a za mě i s možností nějakého "světlého zítřku". Skvělá hudba, perfektní herecké výkony a atmosféra "co se to tady sakra děje". Pro mnohé by to mohlo být "lehce psychicky náročné", nicméně já jsem posledních 15minut byla jak natrní a utírala si slzy...