Poll (2010)

Baladický příběh tápající, leč téměř ke všemu odhodlané statečnosti podporované sotva probuzeným, neuvědomělým ženstvím. Jeho melancholie, umocněná maličko zastřeným obzorem a zdánlivou nemožností jakékoli proměny, je v přímém rozporu s odpudivou, a přitom až groteskní bizarností "laboratoře" - i se vzpurnou živelností ... s palčivou touhou po uvolnění těžkých, zrezivělých okovů doby, která nevěděla, že právě dospěla na konec své cesty - že bude donucena svést krvavý, leč marný boj o udržení své moci, neboť nové pořádky jsou vždycky nastolovány na troskách těch starých. Bylo nebylo ... dávno tomu. Kdo ví, jaká byla SKUTEČNOST - ale na tom nezáleží, neboť srdce mladičkých básnířek celého světa jsou si v mnohém podobná ... a obyčejně stojí za to jim naslouchat.

Myslím, že film dobře pracuje s vizuální stránkou - panství Poll jako kdysi nádherný pohádkový domeček, nyní se rozpadající na pilotech omývaných přílivem, stejně nádherná móda smetánky dávno mrtvého světa 19. století, jeho večírky vkusné zábavy (čtení poezie a hudební produkce) a vnitřní úpadek (nevěra, násilí, zaujetí smrtí - mozky, mrtvolky, neobvyklosti naložené ve formaldehydu či ukryté v sudu s pálenkou). A pak je tu příběh podle skutečné události, který staví na konfliktu starého s novým (rodiče vs. mladá Oda, tradiční role muže a ženy, staré pořádky se šlechtou, carem a tradicemi proti anarchistům se sílícím nacionalistickým smýšlením) a normálnosti s dekadencí počínajícího 20. století (nerovný manželský svazek uzavřený kvůli majetku, z rozumu, a stejně nerovný, ale romantický vztah mladé Němky Ody k estonskému rebelantovi; touha objevovat až za limity běžné morálnosti oproti ostýchavosti klasické vědy; striktní dělení podle stavovské příslušnosti vedoucí až ke dvěma světovým válečným konfliktům, které přežije jen zdánlivě to nejkřehčí, nejslabší a nejlehkomyslnější - Oda, nepřekonatelná svou nedpředsudečnou zvídavostí). Vlastně se celý snímek dá chápat jako popis zrodu moderní doby, která vychází z postupného vnitřního rozkladu něčeho dříve bezpečně neměnného a normálního, a to jak v rovině celospolečenské, tak osobní. V tomto smyslu zamrazí, když si člověk uvědomí, jaký letopočet máme dnes a jaké změny právě probíhají (uprchlíci z východu). Kolik z nás dokáže být stejně odvážně otevřenou samoukyní v ošetřovatelství, jakou byla riskující Oda?!

Nečakal som, že ma film takto zasiahne. Už je mi jasné, čo estónskej kinematografii chýba - kvalitní scenáristi. Riešením je koprodukcia a táto bola veľmi úspešná. Je to druhá trefa do čierneho od nemeckého režiséra a scenáristu v jednom C. Krausa. Ako bonus precízne budovaná atmosféra a nezabudnuteľná kamera.

Velmi rozpolcené pocity. Na jednu stranu jde o technicky skvostný snímek - hudba byla jendnoduše úžasná a pod rukama zručné kameramanky vznikla řada téměř ikonických scén. Dále je třeba zmínit dobře vybudovanou dusnou atmosféru, skvělé herecké výkony, pevnou režii... A proti tomu všemu stojí příběh. Ten se mi skutečně nechce kritizovat už jen pro samotný fakt, že je podle skutečné (a ne zrovna veselé) události a zaslouží si úctu. Ale co naplat - na film je zkrátka tato látka zpracována nesmírně monotónně a výsledných 129 minut je příliš. Když si jako měřítko napětí a zvratů představíte seismograf, po celou dobu bude zaznamenávat jen mírné záchvěvy. Ukazatel vystřelí do nebes až v závěrečných deseti minutách. To se ale vzápětí nabízí otázka, kolik diváků vydrží do této fáze v bdělém stavu... Mnoho jich nebude a je to škoda, protože s přísnějším střihem by šlo o skutečně mimořádný filmový zážitek.

,,NAD RUSKOU VÝCHODNÍ PROVINCIÍ PANUJÍ BALTOVÉ, NĚMEČTÍ BARONI, KTEŘÍ JSOU ODDÁNI CAROVI A PO STALETÍ POTLAČUJÍ JAKÝKOLIV ODPOR PODROBENÝCH ESTONCŮ“.....///Ty vole, a co mám k tomu asi tak napsat? ,,JFL“ napsal všechno tak výstižně(jako to jsi vymyslel sám, jo?), že každej druhej se svým názorem tady bude za idiota. Tak třeba já:Estonská (?) usedlost Poll v časech ...prostě pár tejdnů před tím, než paní Müllerová řekla Švejkovi onu slavnou větu ,,Tak nám zabili Ferdinanda“. Nečekejte statek jako v Popelce. Spíš místo, ve kterým otec mladé Oděnky otevřel spoustu lidských hlav (ale vlastně stejně ví hovno, co se v nich ukrývá). Prostě příběh rodiny Siering, jejichž budoucnost jde pomalu do prdele. Dramatický tempo a příběh mladičký holky, která prožívá něco.....nebo situaci....která musí bejt chápána jako něco víc než první láska. Ta situace je nebezpečná....a je pro mě dost těžký jednoduše vystihnout podstatu. (Proto obdivuju uživatele ,,JFL“!) Film pro milovníky příběhů a dramat. Jen si neodpustím poznámku, že něco podobnýho jsem očekával od (pro mě nepochopenýho – nebo nepochopitelnýho?) filmuBílá stuha. Jo a ty 2 hodiny jsou v poho.///NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT:1.) Miluji filmy podle skutečných událostí a paměti Ody Schaefer číst nebudu. 2.) Jsem rozenej anarchista. (Estonskej!). 3.) Na pitevním stole, ze zadu....taky už mě to napadlo! 4.) Thx za titule ,,Petr Watzke“.///PŘÍBĚH*****HUMORneAKCE*NAPĚTÍ*