Policejní inspektorka (1980)

Začarovaný kruh absolutní frustrace. Film o zametání špíny pod koberec. Ano, to jsou přesně ty příběhy o velkém spiknutí, u kterých víš, že to nedopadne nijak, protože v hlavní roli není Belmodo, kterej by na konci všechny ty hajzly odprásnul. Zkrátka když se někde děje nějaká strašlivá nespravedlnost a člověk neví, jestli se má rozskočit vzteky nad bezmocí hlavního hrdiny nebo jestli se má vztekat na hrdinu, protože je až takhle bezmocnej. Tím se tedy uzavírá kruh absolutní frustrace a s konečnými titulky bych nejradši vyskočil a běžel do nejbližšího lesa vlastní hlavou rozštípat nějakej pařez.

Policajná dráma morálne otázky korupcie a bezzubosti polície podobne ako mnoho iných francúzskych filmov z prelomu 70/80-tych rokov. Napadá mi "Kto nastaví kožu" s Alainom Delonom či "Traja muži na zabitie" akurát Delona nahradila herečka Miou-Miou. Tá svoju úlohu zvláda dobre, možno aj preto, že práca s detskými obeťami jej pristane. Produkcia je síce dobrá ale film na thriller nemá dosť šťavy a napätia. Dej sa skôr tacká než akoby vykročil rázne za svojim cieľom. Zbytok postáv až na komisára je nevýrazných hoci zahrané nie sú zle. Záverečné morálne memento má však tú správnu úroveň. 70%

Klidně bychom se mohli dívat na český film z 90. let a skoro by nebyl poznat rozdíl. Nejprve drogy, pak dětská pornografie. Obojí závažná témata, která ale jsou klidně zametána pod koberec, když jde o vlivné osoby. Je to děsivé a frustrující zároveň. Tím víc, když to celé je postavené na nedůvěře vůči ženě policistce a ještě v 80. letech v tak vyspělé zemi jako je Francie je postavení ženy ve společnosti značně nejisté. Pravda je, že Miou-Miou na mě působila značně romanticky než jako nějaká policistka. A neumocnil to ani její způsob (ne)použití zbraně. Otázkou tak je, zda Yves Boisset na něco konkrétního ve francouzské společnosti chtěl reagovat. Bohužel film postrádá jakékoli napětí a když už obsahuje tak depresivní závěr, určitě měl mít alespoň dramatičtější vyústění.

„Nemocní mocní, tak zvrácení, bezmocní chudí, tak ztrápení.“ Beztrestná perverze nedotknutelných vs. jedno příliš něžné kuře. Křehká Miou-Miou nemá svaly ani buldočí houževnatost divizního komisaře Borowitze a tak ranám osudu i fackám nadřízených nastavuje druhou tvář. Suché a nezáživné drama o prohnilosti systému, s echt pesimistickým a bezútěšným závěrem. OKÉNKO ANTONU:[][]Čím jsou francouzské kriminálky tak specifické?##Správný Francouz policajty pohrdá a při každé příležitosti jim to dává sežrat.##Kdykoli policie vymezí páskou místo činu, hned se kolem srotí dav, nadávající policajtům do neschopných blbců.##I několikrát soudně trestaný prznič je u výslechu drzý jak opice a mlátí kriminalisty po hlavách svými právy.##Policie na oplátku nesnáší občany, snaží se na ně něco ušít a při demonstracích je řeže jak žito. Mlátí samozřejmě jen chudinu a anarchisty. Kolem boháčů chodí po špičkách a servilně se jim klaní.[][]Ha! Takže kolébkou organizované a státními úředníky chráněné sítě pedofilů je severofrancouzské město Lens. Malý kousek, jen co by medvídkem dohodil, od hranic s Dutrouxovou Belgií.

Starý francouzský kriminální filmy mám rád, ale tohle mě moc nenadchlo. Vyšetřování probíhá dost nudně, postrádá to napětí, žádný velký překvapení se taky ve finále nekoná a Miou-Miou s jejím neustále unylým pohledem do toho nějak nepasovala. Myslim si, že tady měl tu hlavní roli hrát prostě chlap. Spíš to na mě působilo jako sociální drama než kriminální film. Ale já mám rád tu atmosféru francouzskýho venkova a starý Renaulty, takže jsem to celkem bez problémů dokoukal. Ale asi mi to bohatě stačilo vidět jednou.