Pohled do slunce (2025)

Asi nedokážu mávat výrazama jako "nejlepší", ale minimálně co do unikátnosti a svěžesti je In die Sonne schauen za mě asi vážně film loňskýho roku. DebutujícíMascha Schilinskinahlíží do životů čtyř žen žijících na stejnym statku v Německu v rozmezí posledních víc než 100 let s tak příjemnou i nepříjmnou intimností, že nemůžete odtrhnout zrak a vlastně se vám (nebo aspoň mně) poměrně špatně vysvětluje proč. Civilní a zároveň poetický, meditativní a zároveň drastický, výsledek je strhující a může za to z velký části velmi nezvyklá režie. Za zmínku určitě stojí i (mimo jiné) kameraFabiana Gamperanebo střihEvelyn Rack. Komu nevadí pomalej arthouse slowburn - rozhodně nutnost.

Nemecký artový snímok, ktorý sa prelína viacerými generáciami, ale zároveň sa odohráva na jednom a tom istom dvore. Je to príbeh žien, ktoré sa hľadajú a ktorých túžby a pocity sú vyjadrené explicitným spôsobom. Film dáva veľký dôraz na verné zobrazenie morbidity a všetkých jej aspektov. Vcelku zvláštny snímok, ktorý ale uspokojí náročného diváka. Tá stopáž bola ale bláznivo dlhá. 60 %

Chybějící končetina je jedním z mnoha fantómů, které jako by pronásledovaly tuto jednu usedlost a jednu rodinu, která ji obývá po generace. Jedná se o formálně zcela unikátní fotoalbum a kroniku, v níž se Schillinski projevuje jako velká pozorovatelka každodennosti.  Neuniknou jí drobné všední horory i zlomyslnosti dětských her, od služky, která vyděsí děti tím, že si hraje na mrtvou, až po sestry, které při hře na schovávanou předstírají, že je jejich sestra, uvězněná na stromě, neviditelná. Sound of Falling, velká filmová tryzna, je drama prodchnuté smrtí, do jisté míry pohřební, rozhodně by se hrálo s tempovým doporučenímgrave. Ale takové, od kterého nelze odtrhnout zrak, je jako pohled do slunce během zatmění. Film záhadný jako bolest fantomové končetiny. Více vrecenzi.

Najťažší film zo všetkých filmov, ktoré som videl na festivale tento rok. Dôvodom je neuchopiteľnosť, lyrickosť a hlavne dĺžka tohto celovečerného debutu režisérky Maschy Schilinskej (ak nerátame jej prvý študenský film) a nemecký kandidát na Oscara za rok 2025. Pričom forma je ozaj vyspelá, najmä kamera Fabiana Gampera má ozaj čaro. Atmosféra je tiež veľmi silná, miestami je film až na hranu temný. Ale zakaždým následne vyjde slniečko spoza tých oblakov. V jednotlivých scénach silný film, s presnými hercami (či v tomto prípade skôr herečkami), avšak bez nejakej silnej pointy a ale hlavne....s príliš dlhou stopážou. Som presvedčený, že keby bol film o hodinu kratší, veľmi by to divákom pomohlo. Neľutujem, že som film videl, ale viem naisto, že si ho už viackrát nepozriem. :) Film ale silno zarezonoval na množstve festivalov, vypichnem nomináciu na Zlatú Palmu a Cenu poroty v Cannes. (MFF Cinematik 2025)

Statek v Altmarku v Sasku-Anhaltsku inspiroval tým kolem Maschi Schilinski k fiktivnímu příběhu vzpomínek na mezníky 20. století.In die Sonne schauenje ambiciózní formální hříčkou pracující s různou hloubkou ostrosti, akademickým formátem a asociativním proudem myšlenek. Beseda s Maschou Schilinski a Laeni Geiseler na Das Film Festu poodhalila mnohé z tvůrčího procesu. Nejsem si úplně jistá šancí právě tohoto filmu, který by měl Německo reprezentovat na Oscarech, ale třeba porota ocení právě ty formální hříčky a bude respektovat zvolená témata. Uvidíme. Nicméně bych byla radši, kdyby se podobné fresky více opíraly o reálnou zkušenost konkrétních lidí, protože mnohdy život píše mnohem zajímavější osudy, než inspirovaná fikce. Z dílčích témat je tu zajímavě zkombinovaný fenomén posmrtných fotografií s polaroidem. Otázkou zůstává zobrazení nucené sterilizace v prvním segmentu, protože dostupné zdroje hovoří především o pozdější tradici, stejně tak koncept kolektivní sebevraždy ze strachu před násilím v druhém segmentu. Bylo by fajn, kdyby k filmu a jeho motivům vznikla doplňující publikace.