Pillion (2025)

Nevnímal jsem tam romantiku a moc ani komedii, necítil jsem většinou ani z jedné strany kousek vášně, natož přítažlivosti. Nedokázal jsem pochopit, co plně dospívajícího kluka, v jehož životě a rodině není jediný náznak problému, vede opakovaně(!) k zcela dobrovolnému poddávání se cizímu člověku se šílenými přáními plnými dominance, ponížení a mučení. A také asi nejsem při otevření tak extrémního tématu úplně spokojen, že film na žádnou otázku nedopřeje odpověď a nedospěje k žádnému poselství ani polnohodnotné katarzi; mimo zajímavé zvraty ke konci vztahu nenabídne nic nad rámec toho, že se zde téma zvrhlosti, dominance a BDSM v homosexuálním vztahu prostě otevřelo. Tím pádem, nakolik měPillionabavilo sledovat zejména očekáváním, co z námětu vypadne a kam dospěje, chybí mi důvod se k němu chtít v budoucnu vrátit. Uznávám ale, že měl dobrou atmosféru, obstojně zahrané postavy, osobitou tajuplnost jedné z nich a několik scén, co se vryjí do paměti. Vyloženě skvělé jsou ty s Colinovými rodiči a pěkné sborové zpěvy barového kvarteta bez hudebních nástrojů v úvodě a závěru. Jeden z šílených, až neuvěřitelných momentů, který se mnou pohl, bylo poetické vyznání o tom, jak se mladý submisivní floutek neumí dočkat dalších rozkazů svého milence, jež by nejraději plnil od rána do večera – zrovna tenhle moment ukázal, jak byPillionmohl s tak záměrně „nedotaženým“ scénářem fungovat, kdyby víc šel do absurdní komedie. Film si určitě zaslouží pozornost, je v něm něco, díky čemuž nezapadne snadno ani v rámci současné LGBT+ tvorby, ale z gay romancí mě nedávno více uhranul brazilskýHic(2020). A pokud jde o námět dospívajícího mladíka podléhajícho perverzním podobám homosexuality a skutečné drama z toho plynoucí, doporučím radějiPoraněného člověka(1983), byť z něj vám bude mnohem více nepříjemně.[70%]

Netradiční romance, díky které se zřejmě většina diváků seznámí s tím, jak funguje vztah master-slave a jak se s tím dá fungovat v reálném životě. Nevím, proč by měla spadat do žánru komedie, když pobavení vyplývá spíš z očekávání a nebo z nevšedních situací, kam se hlavní hrdina a jeho pán dostává - v tomhle směru jsou největším nářezem společné scény s Colinovou rodinou, která by radši nějakého tradičního budoucího zeťáka, ale místo toho dostanou Skarsgarda - společná večeře, kde vlastně každý z účastníků se snaží spojit do jednoho světa, ale není to možné, protože všichni jsou sví, je natlakovaný papiňák. Obsazení je fajn - jak (podle očekávání) Alexander Skarsgard i hlavní hrdina - "ňouma", který akceptuje submisivní roli, aby mohl být ve vztahu s jinak nedostupným fešákem. Bavilo mě, že film je vlastně optimistický příběh, představující divákovi srozumitelně neznámé končiny.

První láska submisivního homosexuála podaná jako sebevědomá variace na romantické komedie. Ne že by se do této škatulky snažila napasovat, ale zábavná je schválně a scény známé z jiných britských romantických komedií podává nápaditě. Diváci s jinou sexuální orientací možná uvidí více, než by chtěli, ale v rámci tohoto filmu dávají smysl. Harry Melling už Dudleyho Dursleyho nepřipomíná vůbec ničím a možná právě tímto filmem odstartoval svoji dospělou hereckou dráhu, a zvládl to výborně. Alexander Skarsgard to měl trochu jednodušší, jelikož jeho postava zůstává ve většině ohledů záhadou až do konce, ale obsazený je tu výborně.

... aneb Jak Erik vyj*bal s Dudleym.- LGBTQ+ filmů a seriálů vzniká ročně kvanta, LightonůvPillionse mezi nimi ale rozhodně neztratí. Snímek nás na sto minut zavádí do BDSM světa motorkářů, v němž se čirou náhodou ocitá protipól v podobě plachého a nevýrazného Colina. Tvůrci se nebáli jít doslova s kůží na trh a nabídli uvěřitelně zobrazený nekonvenční vztah, který není pro každého. Bylo zajímavé sledovat, jakým způsobem se Colin hledal v nové komunitě a testoval přitom své limity a potřeby - ale i samotného Raye. Vedle netuctového vyústění příběhu, které bylo přesně mířenou tečkou na této jízdě za sebepoznáním, musím vyzdvihnout hudební doprovod (úvodníSul mio carrobyl skvělý otvírák).

Byl jsem zvědavý na to, jak se ve filmu podaří zpracovat dom/sub vztah, ještě okořeněný nezkušeností Colina v podání Harryho Mellinga, jemuž v opozici stojí překrásný Alexander Skarsgård. Možná že i tohle jejich vzájemné srovnání a na první pohled nemožná kompatibilita celý film ještě umocňuje. Nečekal jsem však, že mě film natolik emočně rozloží a vlastně do samotného konce nesloží zpátky, jak už to u některých filmů bývá zvykem. Z kina tak jako divák odcházím plný různých emocí a ještě notnou dobu po dojetí závěrečných titulků zpracovávám, co jsem vlastně viděl a jaké pocity to ve mě vyvolává. Nechybělo ani značné množství slz, což bych u podobného filmu původně vůbec neočekával.