Pevnost (1994)

Musím přiznat, že jsem ze sledování vlastně nic neměl, je velmi těžké udržet pozornost u snímku, který je naprostým opakem přitažlivosti. Zkrátka ona aura a ještě spíš kult šedesátkového snímání a vůbec točení filmů je nejspíš nepřenosná a tento pokus shledávám jako nepovedený, i když nutný, právě proto aby bylo vyřčené potvrzeno...

Tenhle film je unikátní tím, že je to snad nejzapomenutější film, o kterém mistrDonutilnejčastěji mluví dodnes. Jednak tím, že tam točil sCserhalmimznámý zeŽelar(2003), protože vždycky dává historky o tom jaké je to točit s maďarsky mluvícím kolegou, s kterým se nemůže domluvit. A podruhé jednou za čas zmíní, že tenhle film si cení a kritizuje, že na něj lidi nechodili, zatímco des chodí na kdejakou .... . Černobílý film od dokumentaristkyVihanovéje jakési umělecké podobenství, které člověku evokuje novou vlnu, ale ikdyž oceňuji odvahu tvůrců s tímto žánrem, ve výsledku to opravdu není nic pro davy a ani nějak moc pro mně.

Je to zajímavý film, ale určitě jsem ho úplně nepochopil. Děj mi nedává moc smysl a na úplné pochopení si film budu muset pustit znovu. Přišlo mi ale, že se film někdy snaží být trochu pseudointelektuální a vůbec mu to nešlo. Prezentace byla dobrá, černobílá se pro tento film určitě hodí, ale celkově mi film přišel moc tmavý, natolik, že jsem v některých scénách nedokázal určit, co se v nich vlastně děje. Možná to tak není úmyslně, ale jestli ano, tak to je velmi zvláštní rozhodnutí. Herecké výkony byly fajn a hudba taky, víc o tomto filmu zatím říct nedokážu.5/10

"Všichni se tu známe a každý se každého bojí".. Film se nepokrytě hlásí ke Kafkovi a k československé nové vlně, ale to bych mu nevyčítal. Dnes už to není aktuální, ale chápu snahu D. Vihanové zúčtovat s hnusnou dobou, v níž nebylo dáno ani deklasovaným žít život svobodně. Kalnou tíživost normalizace film ukazuje velmi přesvědčivě a jiné, podobně mrazivé a konzistentní podobenství bychom asi našli v české filmografii jen těžko. Některé postavy jsou značně schématické (jednosměrně empatický farář L. Tokoše, jurodivý J. Kemr) a některé scény jsou zbytečné a těžko uvěřitelné (třeba když věčně opilý čerpač vody vyhrává v kostele na varhany jak virtuoz), ale to jsou vcelku přehlédnutelné vady na kráse tohoto působivého filmu.

Už ne tak vyloženě laciné jako Zabitá neděle, a je tu alespoň v útržcích pokus vyprávět nějaký příběh, a nejen tezovitě kritizovat režim a jeho dopady, ale pořád je to laciné ne-tolik-vyloženě: všechny ty nedořečenosti a tajnosti a mezery a prázdna a volné konce a střihy a šerosvětla a polotmy a šumy nedávají dohromady žádnou precizně strukturovanou síť konkrétních náznaků vedoucích k určitému pochopení celku mozaiky, nemají žádný neodbytný smysl, je to prostě ten nejobyčejnější trik na světě, stále jen naznačovat a pronášet mlhavé citáty a povzdechy a dělat se zajímavější, i když žádná skutečná tajemství a osudy se za významným mlčením a ustřiháváním neskrývají a žádné celistvé mozaiky se nemáme dopátrat. Je to trochu prachsprosté a levné, bezpracné, zvlášť když uvážím, jak málo se Vihanová od Zabité neděle za těch pětadvacet let posunula a že měla dojem, že takhle plytký film s tak slabým a neoriginálním sdělením a oprýskanými nástroji má smysl udělat. Pokud jde o techniku, Vihanová prostě není ani Chytilová ani Menzel ani Jakubisko, ale tetelí se neurčitě a neoriginálně a trochu hystericky mezi všemi vlivy a oproti nim navíc ještě v konci šedesátých let zůstává uvíznutá. Film měl pár hezkých momentů i dobrý základní kafkovský názvuk (Zámek a zeměměřič jako Pevnost a vodoměřič), ale zůstal skicovitý a nevytěžený, snažící se dělat z tajemna přednost, byť se za ní skrývá jen neschopnost vyprávět lépe a silněji. Na rozdíl od Vihanové Pevnosti ale Kafka svůj Zámek plánoval dodělat.