Pěsti v kapsách (1965)

Jak to že se více nezabývali smrtí matky? Kriminalisté to nemohli přece uzavřít jako nešťastnou náhodu, když ji synáček odvezl k okraji a strčil do rokle. To ho ani nevyslýchali? Neměl by alibi. Zbytku sourezencum kromě Giulii jakoby vražda ani nedošla. A co to mělo být s tím líbáním svojí sestry a přítelkyně svého bratra? Něco mi tam teda nedávalo smysl a docela se to táhlo. Na tu dobu to byl ale asi odvážný film. 2/5

Morbídna čierna komédia o jednej rodine, zloženej z rôznych narušených indivíduí žijúcich v izolovanej vile. Prostredie vily dodáva filmu ďalší rozmer, uväzňuje postavy do ich rutiny a nedáva im žiadnu možnosť úniku ani chvíľku na oddych (až na výlety na cintorín). Táto dusivá, klaustrofobická atmosféra, ktorú Bellocchio postupne buduje pomocou svojej magnetickej čiernobielej kamery, umožňuje divákovi ponoriť sa do svojských životov ľudí obývajúcich tento priestor. Film bol prekvapivo veľmi vtipný: spočiatku som si myslel, že to bude skôr temné dráma o osamelosti, dezintegrácii, úzkosti a odpore proti spoločnosti. Film spĺňa všetky tieto očakávania, ale je tak vtipný, že sa skôr blíži k čiernej komédii. Prvé dve tretiny filmu sú úžasné, ale posledná tretina úplne nesplnila moje očakávania. Ku koncu sa film trochu viac tiahne a koniec pre mňa nemal potrebnú emočnú rezonanciu.

Ústredného protagonistu:Alessandra, v domácom prostredí prezývaného, akoSandroalebo "Ale", v podaníLoua Castela; herca narodeného v Kolumbii, a následne hrajúceho v Taliansku aj vo Švédsku, a zrovna i v tomto prípade pod talianskym patronátom: Marca Bellocchcia, ktorého som jednak vari i bezprostredne vnímal, ako naprostovyšinutého anarchistus nekontrolovateľnými záchvatmi hnevu, a jednak som si zas i rovnako taktiež všimol, že sa v rámci jeho celej famílie [v zložení troch bratov, jednej sestry a slepej vdovy], žijúcich na okraji mesta v konkrétnom mieste:Piacenzy Apeniny; pod jednou väčšou rozsiahlejšou strechou domovej VILY v spoločnej domácnosti, kedy sa vskutku jednalo i o veľmi podivuhodné spolunažívanie týchto jednotlivých členov rodiny, ktoré miestami dokonca hraničilo i s mimoriadne bizarným správaním, teda najmä zo strany tohto»pokriveného charakteru«, ak to tak vôbec môžem nazvať; nakoľko počas nasledujúcich scén, ma čoraz viac utvrdzoval v relevantnej domienke, že nie je úplne normálny...! • Okrem už medzitým vyššie spomínaného«MAGORA-PAR EXCELLENCE», ma vo veľkej miere zaujala i predstaviteľka jeho sestry:Giulie, a to konkrétne v podaní tejto talianskej herečky:Paoly Pitagorovej→ a síce momentálne teraz ani neviem poriadne posúdiť, či náhodou ovláda i»pytagorovú vetu«, ale na mňa zapôsobila nielen svojou prirodzenou krásou, ale zároveň i vynikajúcim, hereckým prejavom, vďaka ktorému potom zručne sekundovala i svojmu filmovému bratovi! A trebárs z predstaviteľaAugusta, sa mi vynárala taká predstava, že on bol niečo i na tento spôsob:„talianskeho Johna Travoltu,” a v podstate som chcel iba trochu odľahčiť túto depresívnu atmosféru, ktorá z tejto extrémne psychologickej drámy, len tak sálala, čím sa povedzme režiséroviMarcovi BellocchioviakoDEBUTANTOVI, podarilo vytvoriť unikátny a umelecky hodnotný titul, aký ma doslova položil na kolená! Skrátka; nakrútil naozajstné:MAJSTROVSKÉ DIELO! • A mimochodom, originálny počin:I pugni in tasca, neznamená v reči distribútora:Päste vo vreckách, aleDIERY VO VRECKÁCH. •PS:Na záver by som pochválil iMORRICONE[HO] hudbu, ktorá vytvárala taký, ako by som to vlastne čo najvhodnejšie vyjadril; proste zvláštny [po]citovýK O N T R A S Tpre navodenie ponurej atmosféry, ktorá bola v priamom súlade s momentálnymi náladami nášho [ANTI]hrdinu.

Radikální debut Marca Bellocchia, jenž jde ruku v ruce (časově i tematicky) s tvorbou Bernarda Bertolucciho (Prima della rivoluzione) a Piera Paola Pasoliniho (Dravci a vrabci), je ostrým odrazem tradičních pojmů a hodnot, které se časem a působením tzv. fádní morálky a denních stereotypů rozmělnily na prach. Film je to dosti experimentální, přímý a úderný (podobně jako o pár let dříve Godardovo U konce s dechem, leč Bellocchio experimentuje předně s dějem a postavami než s filmovou řečí jako takovou). Těžko říci nakolik režisér přenesl na plátno své vlastní názory a reálné uvažování nad světem, zejména pak nad pojmy jako jsoucno a bytí. Je však třeba uznat, že ať už byl jeho záměr sebevíc pochybný či lacině vyumělkovaný, znepokojivý obraz zvrhlých hodnot Pěsti v kapsách utvářejí dodnes. Stejně jako Rudolf Hrušínský, i Lou Castel má ve výrazu tváře patrný kontrast dobra se zlem. Přesto se nemohu vyhnout přesvědčení, jež však dosud nedokážu o nic racionálně opřít, že hlavní hrdina není samoúčelně představený jako blázen, a už vůbec ne jako zlý člověk. Do jisté míry mu chceme porozumět, ba co je horší, dokonce ho podpořit v jeho záměru zlikvidovat postupně členy vlastní rodiny. V tomto ohledu mi Bellocchiovo snímek dlouho nevymizí z paměti (rovněž jako závěrečná operní vsuvka).

Vzalo mi to dech. Neměl bych nic dodávat. Jasně, že "pravděpodobně ďábel." A Morricone tu napsal asi nejlepší muziku, kterou od něj do teď znám - a já ho jinak moc neprožívám. Hodně podobná je tomu hudba k Andreji Rublevovi - teda v těch méně starobních fazetách, které si z ní uvědomuju. Krom Spalovače mi to jako celek evokovalo i Mechanický pomeranč - hlavně ta revolta - a musím říct, že mi Bellocchio je mnohem bližší.