Osmý den (1996)

Osmý den je smutně nádherný drama, které staví na silném hereckém výkonu Pascala Duquennea, jehož ztvárnění muže s Downovým syndromem osciluje mezi naturalismem a expresivním herectvím. Příběh využívá klasického motivu „setkání protikladů“ – depresivní muž a jeho nečekaný společník – což vytváří dramatickou linku plnou emocionálních zvratů. Přestože je scénář někdy příliš didaktický a sentimentální, režisér zachovává vizuální i emocionální soudržnost. Zbožňuju veškerý ten exteriér, který díky restaurovaní vyniká. Díky promyšleným a nápaditým montážním sekvencím film přesahuje klišé podobných příběhů (např. Nedotknutelní). I přes určitou předvídatelnost to ve mě zanechává takový ten přirozeně lidský zážitek.

Asi teďka budu tady za necitu, žánrroad moviemám rád, ale tyhle sentimentální dojáčky o přátelství s psychicky postiženým člověkem, s těmi mám občas problém. Ne kvůli tématu, ale zpracování, jaké problém takového jedince a jeho života výrazně zkreslují a zjednodušují na vtipnou a dojemnou jízdu. Jaco van Dormaelovi patří poklona, že dokázal během natáčení pracovat s hercem, který Downovým syndromem přímo trpěl, bohužel o to víc bych očekával pořádně realistický dojem z filmu a přínosnější vklad v rámci práce s takovým tématem, stejně tak od autorského filmu belgického režiséra bych rád dostal cosi jiného, než sbírku navrstvených tradičních klišé tohoto typu filmů. To samotné vykreslení postiženého Georga jako toho nejúžasnějšího a nejinspirativnějšího člověka na světě, ohledně jehož problémového incidentu v obchodě s obuví má nám schválně ještě později dojít, že to bylo nic oproti tomu, co předvedl jeho „normální“ společník bývalé manželce, mi připadalo až nerealisticky přehnané a vykalkulované. Abych úplně nekřivdil kvalitám snímku, filmařská úroveň je velmi solidní, líbilo se mi více nápadů na fantaskní scény vysněného Georgova světa a tradičně skvělý výkon Daniela Auteuila posouvá moje hodnocení k pevným 3 hvězdičkám.[65%]

Nie, vážne nás nič myšlienkovo progresívne nečaká. Usadený, bohatý a nešťastný chlapík musí prejsť cestu k osvieteniu, k čomu mu dopomôže chlapík, ktorý podľa väčšinovej spoločnosti osvietený byť nemôže, ale vďaka svojej jednoduchšej povahe paradoxne je už odmalička. To, čo robí 8. deň sviežim dielkom, je snaha priblížiť divákovi svet očami Georgea, a toto stvárnenie je občas vyložene fajnšmekerské, dokonca ešte pár rokov pred omnoho slávnejšou Améliou. Navyše sa Dormael ani nesnaží zbytočne tlačiť na pílu, neždíma emócie vymačkávačom na ovocie, ukazuje aj utrpenie Georgea a jeho problematické chovanie a ani ten záver neponúka náhle obrátenie stránok k zázračnému riešeniu životnej situácie u oboch pánov. Skôr ide o to vnútorné precitnutie než vonkajšie faktory.

Tráva pláče, když ji sekáte – proto ji musíte hladit. To a spousta dalších kamínků malých moudrostí je v tomhle milém malém filmu. Filmy o tom, co všechno nám „normálním“ mohou mentálně postižení dát, bývají těžce kapesníčkové, na druhou stranu je asi potřeba občas si ve světě plném „in“ ujasnit, kdo je tady vlastně „out“.

Z filmu Osmý den mám pocit, že ho jeho filmový tvůrce Jaco van Dormael dělal v tónu politicko-společenské korektnosti humanismu. Humanismu druhu hlasitého, snaživého a pokryteckého, aby se zalíbil společenským autoritám a halasnému přitakávání. Potřeba uvědomovaní si a následné prezentování lidské podstaty jedince a skutečného hodnotového životního žebříčku tu bude vždy po celou dobu trvání kapitalistického náboženství. K tomu přidaná hodnota s úctou k mateřství a lásce se proměňuje v těžkopádné pokusy o vzletný poetismus. Autor mě nepřesvědčil o své upřímnosti, či nadání, spíše o vrozeně bezelstné podbízivosti. Dané téma jsem viděl zpracované originálnějším, sugestivnějším i naléhavějším způsobem. Film má působnost pozérského manifestu pokryteckého humanisty spotřebně-kulturního prostředí a neumím ho přijmout s nadšením a chvalozpěvem. Hlavní postavou je úspěšný bankovní manažer Harry (zajímavý Daniel Auteuil) v samotě po ztrátě rodinného štěstí. Spoluhráčem na dvouvrstvé cestě je postižený Georges (Pascal Duquenne) v samotě absence citů a lásky. Jeden se nedokáže vyrovnat s odchodem manželky a dětí, ten druhý s neschopností přiblížit se sladkým plodům citů a chtíče, který je náhradou za nepřítomnou mateřskou lásku. A přichází představa o odyseje poznání podle zdeformovaného politicky korektního humanisty. Z dalších rolí: Harryho radikálně odtažitá manželka Julie (zajímavá Miou-Miou), pedantský Harryho šéf a ředitel banky (Henri Garcin), v halucinacích zjevující se Georgesova matka (Isabelle Sadoyan), Georgesova ženská spřízněná duše Nathalie (Michele Maes), Georgesova setra s vlastním životem Fabienne (zajímavá Fabienne Loriaux), Harryho malé dcerky Alice (Alice van Dormael) a Juliette (Juliette Van Dormael), či pěvec optimismu Luis Mariano (Laszlo Harmati). Lidskost je důležitá. Lidskost nemá nic společného s politicky korektním humanismem!