O malých věcech (2023)

Jako debut rozhodně obstojí. Jak to u povídkových filmů často bývá, některé jsou velmi podařené, některé průměrně a některé vůbec. Takže z toho vyplývá krásný tříhvězdičkový průměr.Denisu Šafaříkovise podařilo poskládat celou řádku našich známých i méně známých hereček i herců a má celkem dobře našlápnuto. Nejvíce se mi líbila povídka o spolubydlení, herecky mě nejvýrazněji zaujalPetr Uhlík, což mě poHojeroviuž vlastně nepřekvapí.

Za mě průměr, čekal jsem nějaké životné, černohumorné povídky o vztazích, ale většina z nich byla až příliš bizarních, nebo zbytečně vyhrocených. Natočený je to dobře, když si vezmete, že to natočil tehdy sotva třicetiletý herec, který hrál v pár věcech a s režií nemá mnoho zkušeností, ale jinak na snímku nevidím nic zvláštního. 50%.

Malé životné absurdity alias tak trochu chaunovo velmi pozdní odpoledne. Smiech cez slzy, od plaču k slzám. Neopozerané tváre českého filmu ako veľký bonus. Odvážny počin. Až tak odvážny, že sa ho zľakli všetky akadémie a nenominovali ho na takmer žiadne ceny. Tí herci? Jeden za druhým. Fuck tých, čo sa boja, vlastná cesta je tá najlepšia.

Koukal jsem na to dvakrát na webu KVIFF... než to začnu hodnotit, tak oceňuju celkem dobrej zvuk (až na ty zrychlený sekvence při výčtu trestů). Je to malinko z opačného pólu spektra než "Dvě slova jako klíč". Tuším, jak to celé vznikalo, vybraly se situace nebo emoce, či duševní pohnutky, ke kterým dochází a může docházet, za dvěřmi našimi nebo našich sousedů. K hereckým výkonům nemám co vytknout, některé scény oceníte pořádně až napodruhé. Něco je však pouze prvoplánovité a prvoplánovitě urážlivé... chybí tomu nějaký spojovací prvek (oslavu nepočítám), je to přesně ten typ filmu, u kterého je velice náročné udělat ho tak, aby to dosahovalo kvalit třeba Pulp Fiction. Jakkoliv je to jinej koncept. Marně přemejšlím, kde se to povedlo.  Možná, kdyby spolu byly ty příběhy nějak propojené, a byl v nich funkční obraz sousedů jednoho domu, možná by to celé působilo daleko kompaktněji. Jako film to hodnotím docela vlažně, na druhou stranu většina situací v jednotlivých domácnostech, tvoří skvělý materiál na přemýšlení o dnešním životě a problémech, které musíme v partnerstvích řešit. Působí to na mě jak skvělej studentskej film.

Příliš nemusím povídkové filmy, které se skládají z menších či větších jednotlivých příběhů, jež spolu (postavami, dějově) příliš nesouvisí. Obvykle mě něco takového nedokáže dostatečně zaujmout, chybí mi větší propracování charakterů, více času a prostoru, abych si zvykla na jednotlivé postavy, naladila se na ně. O to víc jsem překvapená, že prvotinaDenise Šafaříkamě dokázala hned od začátku zaujmout velmi. Je to taková příjemně nepříjemná, veselá i smutná směsice dobře zahraných příhod všedního dne, které na tom malém prostoru vlastně dokážou být často docela hluboké, docela nevšední, pobaví, rozesmutní, donutí vás přemýšlet. Samozřejmě mě některé ty mikropříběhy bavily více, jiné méně, některé by si možná zasloužily propracovat více, jiné zase naopak trochu zkrátit. Ani jeden z nich mě ale neotravoval, na všech jsem nacházela něco poutavého, a to považuju vzhledem ke svým výše nastíněným zkušenostem s povídkovými záležitostmi skoro až za malý zázrak. Byla bych docela zvědavá na Šafaříkův delší "nepovídkový" film s podobným černo humorně melancholickým laděním jako má O malých věcech. Zda by tento mladý talent dokázal udržet atmosféru, nápad i za situace, kdy by bylo třeba, aby to celé více drželo pohromadě, bylo tam více spojovacích prvků než jen žití ve společném domě, jestli by dokázal patřičně rozvinout, propracovat charaktery postav. Zdá se každopádně, že potenciál tam je a že by Šafaříkova scenaristická a režisérská dráha nemusela skončit tady tímto na debut až překvapivě povedeným "malým" počinem. 75 %.