O botičkách, copánku a dudlíku (1961)

„Byl jsem kdys dítětem – před dvěma lety. / To mládí toužilo pro jiné světy. / Nejsem již dítětem – viděl jsem nach, / teď jsem již dospělým, poznal jsem strach, / krvavé slovo a zabitý den. / To již je jiné než bubáci jen! // Avšak já věřím, že dneska jen spím, / se svým že dětstvím se navrátím, / s tím dětstvím tak jak s planou růží, / jak se zvonem, který ze sna ruší, / jak s matkou, která vadné dítě / miluje nejvíc dětstvím zpitě. / Jak hrozné mládí, které pase / po nepříteli, po provaze, // jak hrozné mládí, jež v svůj klín / si řekne: ten dobrým, ten zas zlým.“ (Hanuš Hachenburg)

Je to jímavé a jsem přesvědčen, že to není citové vydírání. Shodou okolností vyšla ve stejném roce v nakladatelství Naše vojsko kniha Deníky dětí, publikující vzpomínky a části deníků československých, polských a sovětských dětí, které prošly ghetty a lágry II. světové války. A některé z těch dětí se konce války nedočkaly. Ty zápisky jsou ještě depresivnější než tento film.

Smutná balada je rozdelená do 3 časti.Prvá O červených topánočkách, ktoré keď si dievčatko s copom obuje, dostane sa do krajiny zázrakov, v ktorej je dostatok jedla, pekných domčekov a zmrzliny. To je to všetko, čo im v Terezine chýbalo. Aj keď jej tieto topánočky otec kúpil zázrak sa nekonal, ale vlakom sa presunuli do Osvienčima, kde ju zachránila dobra teta a schovala pred selekciou. Osudu aj tak neušla a keď jej odstrihli Cop tak nasledovala vytúžená kúpeľ ale v podobe plynovej komory. V poslednej časti O cumlíku je poukázané na osudy deti, ktoré sa narodili v tábore a snaha väzňov tieto bezbranné stvory chrániť. Celá balada je doprevádzané kresbami deti, ktoré zahynuli v koncentračnom tábore a autentickými zábermi s Osvienčima.

Citové vydírání? Ano. Dalo se to téma ale natočit nějak zásadně jinak? O tom docela pochybuju.

Mrazivé!