Nostra signora dei turchi (1968)

Carmelův vztah k Panence Marii mi připomněl ten v Bílé svini. Carmelo je chvílemi jak Keith Flint, chvílemi jak Buster Keaton. Celek je festovně výživný kousek, už nějaký ten kousek za hranou toho co jsem jako divák schopen a ochoten… Beru to ale i jako doklad, jak se posunula doba, protože podobné věci se dnes na velkých festivalech v hlavním programu už neobjevují, zato je jich plný videoart a všechny akademie – byla to tedy tehdy aktuální věc. Myslím, že to mohl tehdy vidět Jakubisko, když v Benátkách soutěžil, a že pak některé fórky varioval v Ptáčkoviach (vaření). Poté, co jsem chvíli koukal, přerušil jsem projekci, podíval se znovu na rok vzniku a posléze si přečetl synopsi na wikipedii. Vlastně mi to nebylo k ničemu. Ještě předtím jsem ale zaregistroval performativní herectví, které se mi spojilo s některými filmy Rivetta a Schroetera. K nim bych Marii Tureckou asi nejsnáz připodobnil (plus k Pasolinimu – kvůli ne-hladkosti, nešikovnosti, dané zřejmě akcentací jiných prvků, než jaké užívá tradičnější kino.) S Pasolinim jsem se koukám trefil, Carmelo se podílel na Oidipu Rexovi. Je stejně queer a má z P. vlastně i onu blasfemičnost, která je dnešnímu našinci už dost cizí, protože bojuje proti něčemu, co nám dávno není vnucováno. Jsme tu pohani a i ten Klíma má přesah trochu jinam. Proč Rivette: herec, vlastně režisér, opentluje situaci momentální emocí, která je filmem fixována v štědrém časovém úseku, ale jinak nemá mnoho společného s nějakou dramaturgií. Připomíná to „metodu vítězného tónu“, když v muzice hráč nemá dostatečnou techniku na laufy, ale má vědomí, co přijde potom a ten finální tón laufu jakž takž trefí. Tady jde prostě o to nějak naplnit pět minut, během nichž se musí performer dostat z bodu a do bodu b. Na pomoc mu jde samosebou střih a často muzika. Co má film ze Schroetera (anebo čím se potkávají): je to jednak v první hodině a půl takřka nepřestajná diskoška (nejčastěji belcanto a instrumentální čísla z oper, Donizetti, Wagner, Boito, Ponchielli..., fláky jako nějaký koncert od Rachmaninova, Velká brána Kyjevská, ale i chorály, když je třeba). Dodává to celku italský operní šmrnc, ale za chvíli z toho bolí uši. Hudební plochy jsou vždy výrazné a krásné a obrazy se k nim hodí. Výhrady jsou podobné jako u Schroetera – jakmile by hudba nebyla, prolátla by se absence dramaturgie ještě o něco víc: záběry nemají začátek ani konec, nemají tah na bránu, jsou to ornamentální barevné skvrny (Goldflocken, Rosenkonig). Krom hudby jim občas jakýs takýs smysl dodává voiceover s nepříliš hlubokým textem páně režiséra. Je to popelení se na různá důležitá a nedůležitá témata spíchnutá lehkou rukou a doplněné to je ruční mázlou kamerou, blyskotavými, brysknými střihy a barevnými akcenty. Vlastně jsem si pro tu spekulativnost vzpomněl i na některé Ruize (Viaggio clandestino), ale ten už jel plně v konceptu a postmoderní subverzi. Toto mezi třemi a čtyřmi. Spíš náročné, než zábavné a dobré.(13.11.2024)

"Svatá Panna Marie Turecká" nepůsobí tak emočně jako "Naše paní turecká", jak říkají Italové nebo Francouzi. A navíc jsem se po celou dobu domníval, že se dívám na Antonina Artauda, i když už byl dvacet let po smrti. Nevím jakou váhu mám přiložit událostem z Otranta, z jehlového podpadku "naší paní italské", násilí se projevuje v různých podobách a její vyjádřením je "artaudovská" bolest. (Vzpomínám si z Boccaccia - nebo snad z Rabelaise -, jak po jednom nezdařenémm povstání museli vzbouřenci vytáhnout zuby fík umístěný v rodidlech oslice a prohásit "ecce ficus"; pokud to odmítnou budou popraveni; Fík či Alláh. Bylo to sice zábavnější ale neméně brutální.) Ostatně pocitu, že Bene je Artaud se nemohu zbavit dosud. Nutkavé pocity těla i duše je možno zobrazit jen fyzickou bolestí a touhou utéci a zmizet (Artaud, Bene) nebo neschopností mozku (rozhodovat se), kdy se naopak vše neustále vrací zpět (Resnais). Bene se tak ocitá na pomezí holého bytí a holé nicoty, chtěl by nebýt (to se u však nedaří) a z věcí ho zajímají jen ty, které tu nejsou (když mu ukážete solitérní palmu, ptá se, kde jsou ty ostatní). - Pokud budeme Carmela Bene posuzovat ve všech svých funkcích, herecká poloha zřejmě zvítězí. Samozřejmě se tu nabízí více pohledů, kdybych měl sílu, pustil bych se třeba do samotné Panny Marie, lebky v otrantské kostnici, či do básně, kterou vypravěč neustále žene před sebou,(08.11.2024)

Z kostí mučedníků se z morbidní okázalosti kostnice otrantského kostela vynořuje dávno mrtvý přeživší, aby… Vlastně ani nevím, jedno je však jisté – hlavní hrdina se bude toulat tam a zpět staletími, událostmi, touhami a peripetiemi jako v horečnatém, hořkém, satirickém snu, v němž neplatí zákony času, profánního a sakrálního. Zčásti i autobiograficky (Bene si zahrál hlavní postavu, na níž celý film stojí; sám Bene se nedaleko Otranta narodil) tónovaný snímek, Bene zde též (již) poměrně často užívá velmi krátkých záběrů a poskočného střihu, díky čemuž takto vzniklá rychlá a překvapivá montáž vyvolává v divákovi stejně náhlé a neočekávané emoce, jako poeticko-filozofické pasáže vyvolávají úžas i zmatení divákova intelektu. Film získal Velkou cenu poroty (spolu s filmem „Sokrates“ Roberta Lapoujadea) na benátském filmovém festivalu v roce 1968.(03.04.2016)