Nihon eiga no hyaku nen (1995)

Velmi subjektivní pohled Nagisy Oshimy na japonskou kinematografii. Jména jako Ozu, Mizoguchi či Kurosawa se objeví sporadicky, jména jako Naruse, Shimizu, či Kobayashi snad vůbec ne. Dá se říci, že tento dokument mě definitivně přiměl pochopit, že (byť nezpochybňuji kvalitu některých jeho děl) Oshima je egomaniak, který pevně věří, že právě on je tou nejdůležitější postavou japonské kinematografie (dokonce i když dělal rozhovor s Kurosawou, který jsem kdysi viděl, měl sklony v něm chvílemi mluvit o sobě;)). To se projeví např. i tak (zdůrazňuji ovšem, že zrovna tento postup mi nikterak nevadí), že zatímco začátek a konec jsou odvyprávěny ve třetí osobě, ve střední části (o nové vlně) přejde režisér k vypravění v osobě první a zabývá se (což už mi docela vadí) především vlastní tvorbou. Nemůžu říct, že bych dokument nesledoval se zaujetím, ale název 100 Years of Japanese Cinema je vzhledem k obsahu značně neobjektivní a nabubřelý (to myslím smrtelně vážně - kdyby se snímek jmenoval např. 50 Years of Nagisa Oshima, dal bych mu klidně o nějakou tu hvězdu víc...)(08.08.2009)