Shinjuku dorobô nikki (1969)

Extrémně poťouchlý a zuřivě experimentující Oshima - asi jediný jeho srovnatelně divný film (přičemž se musí nechat, že snad nikdy nic konformního nenatočil) je 3 Ressurrected Drunkards. Důležitým tématem je (nikoli kritická) relativizace vztahů, a to včetně vztahu jednotlivce a celku(!) a snad i místa a doby(!!). Pomocí odkazů na čas v různých částech světa (připomínajících zběsilé dění r.68), či zmíněných aluzí, citátů a různých narážek, se daří navodit vědomí uhánějícího světa a nicotnosti věcí zdánlivě podstatných (a vice versa) a navíc jej zasadit do dobového kontextu. Luxusní je scéna, ve které Oshimova herecká garda debatuje sexualitu, kde Fumio Watanabe je za Fumia Watanabeho, Rokko Toura za Rokka Touru atd.(13.08.2009)

Nagisa Óšima spolu se scénáristou a budoucím členem japonské rudé armády Masaem Adačim spáchali Deníkem zloděje ze Šindžuku téměř teroristický útok na diváka. Film sice spojuje příběh Umeko a Birdeyho, dvou mladých lidí, kteří kradou po obchodech a potulují se ulicemi nočního Tokia, ale tato silně levicová a revoluční výpověď o vztahu muže a ženy v bouřlivém globálním světě je natolik dekonstruována sama sebou, že de facto ztrácí smysl a zůstává jen chaos. Odvážnost snímku je nutné ocenit, ale jinak je pro mne jen slepou uličkou. - - - S těmi aluzemi má mimochodem seeker23 pravdu, hlavní hrdina si např. v baru prozpěvuje ústřední melodii z tehdy populární béčkové jakuza série o vězení Abaširi a ve filmu se objevují nejrůznější citace levicových umělců a teoretiků. (Dosledováno po jednom marném pokusu a jednom celodenním utrpení.)(14.06.2009)

Film Diary of The Shinjuku Thief je směsicí teatrálních a dokumentaristických přístupů, s godardovským využitím titulků, ovšem snad ještě neuchopitelnější než i ty nejanarchističtější Godardovy kousky. Plno sugestivních scén, množství citací a aluzí (hlavní inspirací byl zjevně Jean Genet), nechybí velmi zábavné pasáže, ale klíč k celému snímku mi po prvním shlédnutí zatím chybí.(10.04.2008)