Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko (2011)

Typická americká limonáda, kdy divákovo dojetí má vyvolat dítě jako vypravěč a hlavní postava zároveň. A zneužití amerického syndromu z 11. září vše jen podtrhuje. Pravdivého na tom není vůbec nic, příběh je smyšlený tak, aby se co nejvíc podbízel lacinému diváckému sentimentu, což se mu ale stejně moc nedaří - ta chtěnost je zkrátka příliš křečovitá.

Film na téma 9/11 mohl být ohromně dojemný. Při obsazení Toma Hankse, Sandry Bullock a Maxe von Sydow prakticky nešlo udělat chybu. Přesto je výsledek jen křečovitý, nelogický a nezajímavý. Stejnojmenná kniha Jonathana Safrana Foera (2005, česky 2006) si dokázala své čtenáře získat víc. Snad pro ty kreativní přílohy.

Abyste se dostali za tento film, je potřeba určitá dávka cynismu. K pláči vás totiž přiměje hlavně plačící všichni herci v závěrečných scénách. Tato manipulace divákem je mistrně primitivně účinná. A přes ty slzy nevíte už, jak moc nijakej je ten film. Literární příběh bude jistě výborný způsob jak vyprávět sentimentální (ve smyslu sympatizující) odkaz bezděčně zemřelých ve WTC. Jako příběh v obyčejné době na obyčejném místě kluka aspergrika s hodnou maminkou by byl nanic. Takhle se určitě mnohá filmová star vzdala homoráře, jen aby mohli hrát byť jen 5 minut spoluučasti.

Problém tohoto filmu je ten, že ač se strašně snaží a ten silnej příběh má pro to všechny předpoklady, tak mě prostě nejenže nechytl za srdce, ale nakonec ani pořádně neoslovil svým dějem. Postavy, zejména ten malej sebestřednejněcojakolehceautistickýkluk, jsou děsně afektované a nesnesitelné, ústřední záhada hodně rychle přestane diváka zajímat, protože scénář se tak podivně stáčí různými nezajímavými směry, že nedokáže pořádně držet tempo. Za zmínku stojí parádní Desplatova hudba, která alespoň z toho závěrečného smíření vytáhla nějaké funkční emoce.

Tento film zkoumá poměrně dost vážných a citlivých témat traumatu a viny, ale otázkou je, jestli se toho ta forma a herecká sestava zhostila dobře. Postava Oskara je napsaná celkem dost nesnesitelně. Chápu, že to má své důvody a tvůrci se pravděpodobně drželi předlohy, ale v podstatě pravidelně mě ten film tímto charakterem iritoval a veškerou afektivitou celého scénáře mi dělal problém od něj myšlenkami neodbíhat. Ani Sandra Bullock mě tady nějak neokouzlila a v podstatě ani neměla prostor pro větší herectví. Největší problém mám tady s tím, že snaha diváka ždímat je tady zjevná už od prvních pár minut a bohužel to by mělo ležet na postavách, aby se divák dokázal do děje vžít a nechat se obklopit jeho atmosférou. Monology hlavní postavy mi tohle ale vůbec neumožnily a celé jsem to považovala za ránu úplně mimo terč. Ty emoce mi tady byly téměř jedno, což je u vážných dramat docela problém.