Hodiny (2002)

No kto po tomto filme nedostane depresiu tak.... Otvorím čsfd a zrazilo ma to hodnotenie. Tak asi väčšinu pobúrim. Tá hudba (rovnako depresívna) hrala po celú dobu filmu. Teraz pozerám, že iba 114 min ale trvalo to ako väčšnosť. Váčnosť utrpenia. Niektorí ľudia sú skrátka zdraví s istou ľahkosťou a druhí sú zas iní, vnímajú veci hĺbavejšie a vidia, čo iní nie. Hlavne umelci kedysi, velikáni, inovátori ale na druhú stranu takto trpeli a osobný život nič moc. Dosť suicidálny film. Otázka je, či to bola neliečená depresia alebo skôr depresia zo žitia života s ktorým sa nestotožňovali kvôli spoločenským normám. Najviac ma zaujala asi Moore a deprivácia dieťaťa z odlúčenia. A teraz iba pozerám a som v šoku... Nicole Kidman? Kde? nespomínam si... A potom mi to došlo, že preto sa mi zdala spisovatelka Virginia Woolfová zaujímavá a mala som dojem, že ten pohľad poznám!!!

The Hours skrze silný, do detailu promyšlený a perfektně zahraný i zrežírovaný příběh tnou do živého. Za podkresu Philipa Glasse si s nevídaně přirozenými postavami prožijete životní okamžiky, které sahají až na samotnou podstatu.„You cannot find peace by avoiding life. … Someone has to die in order that the rest of us should value life more. It's contrast.“

Nějak mě to minulo. Začátek jsem musel dát několikrát, děj je příšerně pomalý, nejlepší výkon podle měJulianne Moore, která zřejmě (nemám zkušenost) zahrála depresivní ženu nejpřesněji, resp. tak abych si to aspoň myslel. Každopádně kudos filmu za to, že mě donutil si o Woolfové něco přečíst a uložit si Paní Dallowayovou do TBR.

Román(ový charakter) „Paní Dallowayová“ spojuje tři ženy ve třech obdobích 20. století se sdílenými tíživými pocity a stavy (nenaplnění, stereotypu, triviality). Náročný scénář i akademická režie se z komorní psychoanalýzy občas filmově okázale, až nepatřičně utrhnou, no na koleje je spolehlivě vrátí fantastické herecké výkony obscénně hvězdného obsazení, popřípadě hypnotická Glassova hudba.

Silně nadčasový film, který je po více než dvaceti letech možná aktuálnější než v době vzniku. Stephen Daldry natočil hodně křehký a intimní portrét tří žen, které žijí obyčejné životy, které se ale v průběhu jednoho dne poměrně změní. Od počátku nastoluje depresivnější a melancholičtější atmosféru, z níž je jasné, že příliš veselé to nebude a velmi pomalu vypráví silný příběh, jehož největší devíza tkví v naprosto přirozeném střídání tří časových rovin, které vypadají jako jedna, vzájemně se doplňují a tvoří obraz křehkosti žen, které se cítí být svazovány konvencemi, očekáváním i životem, který jim nenabídl úplně to, co by chtěly. Ačkoli se ve filmu zase tolik neděje, je v něm několik extrémně silných momentů, které jsou většinou v dialozích a určitých detailech, které je velmi snadné přehlédnout. Ocenit se pak musí i to, jak nenásilně je podáno koketování s lesbickou orientací u všech postav, které není samoúčelné a vykalkulované. Vše ještě dokresluje minimalistická, ale zároveň výrazná hudba Philipa Glasse, která je extrémně působivá snad ve všech scénách. Vrcholem je nicméně obsazení, jemuž kraluje k nepoznání namaskovaná Nicole Kidman, která odvádí nejlepší výkon své kariéry (jako by jí vrstva makeupu umožnila určitý rozlet a objevila v ní skryté schopnosti) a po právu si odnesla Oscara a Virginia Woolf díky ní vypadá jako žena zmítaná vnitřními démony a sešněrovaností maloměsta.  Neméně výtečné jsou i Meryl Streep a Julianne Moore, která dokáže jen v gestech ztvárnit absolutní vnitřní zoufalost své postavy a je dobře, že jedinou výraznější mužskou roli ztvárnil Ed Harris, který je sázkou na absolutní spolehlivost. Je trochu škoda, že postavy mužů jsou hodně upozaděné a spíše povrchní a karikaturní, a také to, že tu zcela absentuje nějaká scéna, která by alespoň malinko překvapila a zaryla se divákovi pod kůži. The Hours je ve výsledku silné drama, které není úplně jednoduché na sledování, publiku se ale odvděčí existenciálním přesahem a famózními hereckými výkony a vzájemnými výměnami. 85 %