Neporažení (1956)

Nějakou ideologii ve filmu najdeme, ono v 50. letech u válečného snímku to ani jinak nešlo. Na druhé straně je jí málo. Někteří lidé slibují, že po válce se hodně změní a svět bude lepší. A jak ukázala hned ze startu 50. léta, tak se to ňák nepodařilo. Já však vnímám spíše druhou rovinu a tím je rozhodnutí vzdát se německé armádě. Pro tehdejší vojáky to musela být nejen potupa, ale doslova i zrada. Vždyť to taky mělo ohromnou spoustu dopadů. Ten první bylo možné pozorovat ihned. Emanuel Moravec, který do té doby vykřikoval, jak jsme se měli bránit, úplně otočil a šel s nacisty. A někteří historikové říkají, že se s tím Český národ nesrovnal dodnes. Ve snímku se objeví celá řada známých herců a ukazuje nám, s jakými pocity museli tehdejší vlastenci pracovat. A to byla ještě doba, kdy tohle slovo něco znamenalo.

Pateticky podaný lživý scénář... Komunisté poslouchající rádio z Moskvy v době, kdy byl Sovětský svaz oficiální spojenec Hitlera a vzápětí z obou stran napadli Polsko. Prostě "neptej se Rusa, co dělal v letech 1939 - 1941". Hrdinové z Czajankovych kasáren si takovou "památku "nezasloužili", ale co se tak mohlo natočit v roce 1956, kdy skuteční váleční hrdinové jako generál Kutlvašr byli zavření v těžkém kriminále, nebo už popravení jako generál Píka.

Film vězí oběma nohama hluboko v padesátých letech. Je vylhaný od začátku až do konce a s jediným skutečným odporem v místeckých kasárnách nemá nic společného. Frustraci z toho, že jsme se Hitlerovi vzdali bez boje, tohle vyléčit nemohlo. Navíc s tak silným ideologickým nátěrem a neživotnými postavami, jejichž charaktery byly předem nalajnované. Zkrátka paskvil, o kterém lze napsat těžko něco aspoň trochu pozitivního.

Před velkorysou expozicí z mobilizace bych uvítal, kdyby režisér věnoval větší prostor osobnostnímu vystižení jednotlivých postav (např. retrospektivními vstupy či /ještě raději/ živějšími interakcemi). Sice všechny zrovna ploše nepůsobí, ale důraz na to, jak spoluutvářejí dějiny, podpořený zjevnou komunistickou tendencí, z nich činí opravdu jen loutky ve velkém revolučním spektáklu. Historické vyprávění současně všechny upozaďuje a soustavně nasvěcuje jen vyloženě kladné nebo záporné příklady. Z toho těží především Gustav Hevrle, jako téměř vždy charismatický a sympatický, zatímco na to doplácí Jiří Sovák nebo mladý Josef Vinklář. Zato Jaroslav Mareš si se svou nečekaně charakterní rolí – přes relativně nevelký prostor – vystačil: obětoval vše pathosu a s odpovídajícím gestem také vydechl. Stejně jako Ladislav Chudík ovšem není ani on přesvědčivý. Již jeho dikce a intonace napovídá, že nemusí být takovým, jak se zdá. Zato Rudolf Deyl ml. vystihl nezištnost a odvahu přesvědčeného komunisty dokonale a divák nezapochybuje ani o ženských hrdinkách.

A Beneš sedí ve smokingu někde v Londýně a popíjí whisky s kockou. Gottwald obrací jeden stakan za druhým někde v Moskvě. To jsou naši hrdinové. A vojáci? Taktika žádná. Neprůstřelný mává bílým hadrem a šéf místo aby střílel, tak umírá. A pak mu postaví pomní - hrdinovi. Nositeli odporu v tomto ideologicky kovaném dílku jsou samozřejmě komunisté - že jsem si žádnýho nevšiml