Kolik slov stačí lásce? (1961)

Filmová (swingově laděná) hudba Wiliama Bukového nemá vůbec chybu. Na samotných povídkách mi přišlo zajímavé, jak některé postavy z úvodní "taxíkářské" povídky dostanou v dalších dvou povídkách prostor se pěkně rozvinout. Mladá dívka (Jana Hlaváčová) přijde na to, že není všechno zlato co se třpytí, a životem zkoušený muž (Vlastimil Brodský) dostane šanci se aspoň na chvíli rozptýlit, když pomáhá jedné roztomilé dívence z Afriky. Ne že by ty povídky byly svým obsahem nějaký velký zázrak, ale mě se to vcelku líbilo. Zvláště díky té jiskrné hudbě a některým hereckým výkonům (zejména Kopecký s Hlaváčovou ale i Brodský s Menšíkem), to mělo celkově příjemnou atmosféru.

Škoda, že celý film nevydržel v kvalitě prvních dvou povídek. Musím říct, že taxikář Menšík s jeho autem, které nejen že vozí lidi ale jejich osudy se mi líbil moc, bylo to takové městské udýchané žití se spoustou malých hezkých chvilek, někdy i smutných. Potom přišel na řadu příběh o veselém pánovi z letiště, který má velký smutek do kterého si přisedne jak do mezistátního letu malá černá holčička, aby spolu prožili podivné setkání plné poznávání a sblížení, které mělo takový zvláštní nádech dálek a vzdáleného světa, který se protne s jedním smutným osudem ve Vršovicích ve 3. patře v bytě číslo 18. V tom posledním příběhu se mi vlastně líbilo vše, na kouzelného svůdce Kopeckého i naivní Hlaváčovou, co mě tam bavilo už méně byly obličeje a mimika mima, která se tam podle mě absolutně nehodila. Takže takové vlastně milé, klidně to mohlo skončit po druhé povídce. V té poslední mě dostala věta od Kopeckého:"Život je krátký, alkoholu je mnoho."Kromě toho tam je i hezká hudba tak se na to podívejte.

Tak nám do ČSSR (pre mladých: Československej socialistickej republiky) dorazil civilizmus. Akoby scenáristom bol  skutočný Walt Whitman „šlehnutý“ Stanislavom Kostkom Neumannom.  Len s maličkým meškaním. Ten film som videl za „socíku“ viackrát, vždy v nedeľu vo Filme pre pamätníkov (názov relácie). Na mňa, ako na chalana zo stredne veľkého okresného mesta prirodzene urobila dojem jazda taxikára po Václavskom námestí, kde svietia neóny ako niekde v LA. Veľmi sa mi to páčilo. Prostredie letištnej lobby  s nablýskaným kávovarom, z ktorého majster Menšík  dostáva kávu, pôsobilo ako z iného sveta.    Najväčší dojem na mňa učinila poviedka s majstrom Brodským  a malým čiernym dievčatkom, ktoré mu prirastie k srdcu (pani Karla Chadimová v úlohe letušky bol príjemný bonus, presne tak som si vysnené letušky predstavoval). Celé prostredie pôsobilo skutočne exoticky, najmä na chlapca, ktorý túžil cestovať po svete (trebárs „len“ ako montér fabriky v našom meste). Na konci poviedky som bol ako mladý dosť smutný, hoci teraz  si myslím,  že záverečná rozluka  bolo to najlepšie, čo mohlo oboch postretnúť. Už len vzhľadom na temperamentnosť a hyperaktivitu černošských detí, pochybujem, že by také dieťa osoba hraná majstrom Brodským zvládala.  Jemný rasizmus poviedky (dnes by ju woke aktivisti zarazili) mi v tej dobe unikala. Poslednú poviedku som príliš nepobral. Pokladal som ju skôr za pantomímu ako činohru. Odporúčam  nostalgikom  alebo mladým, ktorý  by chceli vidieť, ako sa v Prahe kedysi žilo (i keď sa to týkalo len pomerne  úzkeho okruhu ľudí exkluzívnych povolaní).

Cernobily povidkovy radobypoeticky film, ovsem jaksi besobsazny... Pokud potrebujete pouze zabit cas, je to idealni. Znami herci, pekne herecky... jednoduche a predvidatelne scenky. Taxikar Mensik a jeho prihody, opatrovatel cernossky petilety holky Brodsky, Hlavacova jako obletovana modelka-naivka...3-

Odpočinkový povídkový snímek o běžných starostech a strastech obyčejných lidí. Příběhy, které by se i mohly klidně stát. A tak nějak ukazuje neuspěchanou dobu, která by se dnes naopak už stát nemohla. Povídky doprovází příjemná hudba své doby, která umocňuje atmosféru. Každá povídka je jiná a přesto mají něco společného. Pohled na život takový, jaký je. Dokonce jsou si v určitých detailech navzájem propojené, ale ty tu prozrazovat nebudu. Z historického hlediska jsou tu vynikající záběry Prahy. Vznikla tak zároveň ukázka, jak naše hlavní město vypadalo v 60. letech 20. století. A to rozhodně stojí za zhlédnutí.