Cesta ke štěstí (1951)

Pro Jiřinu Svorcovou za mlada mám prostě slabost. Krásna svazacka se vrací domů ze stavby mládeže, aby se zapojila jako traktoristka do družstva. Musí překonávat překážky v podobě předpojatosti, že žena na traktor nepatří. Kvůli tomu ji vyhodí i otec z domu. Ale nakonec se ukáže, že v jednotě je síla a díky družstvu najde lásku, otec ji nakonec vezme na milost a zlý černokněžník Fulín po právu dostane, co si zaslouzi. Krasne budovatelské písně, prostě lidé chtějí po válce budovat, stavět a žít v míru.

"Zdaleka vibruje motorů chvění / mládí tě, domove, k lepšímu mění / krásně je na světě a já jsem mladá / domove, domove, jak tě mám ráda!"Rozdychtená Švorcová sa vracia zo Stavby mládeže s úmyslom stať sa v rodnej vieske traktoristkou na Strojnej traktorovej stanici, ale otec Hlavatý (ktorý si zopakoval rolu odporcu mechanizácie aj v seriáliPlechová kavalerie) je zásadne proti."Když jde o to vzít děvče na traktor, tak jsou všichni stejní!"Nie je ale sama, ktorá sa chce realizovať v novom lepšom svete za volantom v gumákoch a rádiovke a spoločne s kolegyňou Slavíčkovou vytrú zrak garážmajstrovi Deylovi. Okrem stierania genderových rozdielov a mechanizácie poľnohospodárstva film rieši aj kolektivizáciu a zceľovanie poľností."Kdyby nebylo mezí, to by jste teprve poznali, co naše stanice dokáže!"Celé je to veselé a optimistické, spieva sa zborovo a trochu aj tančí, problémy sa ľahko vyriešia, ich vinníci zázračne polepšia, kulak nemá žiadny výtlak a diverzant je len mladý zlomyseľný vtipkár."S tímhle rozumem, Pepku, dlouho na traktoru nevydržíš!"Nákazlivo pozitívna dobová agitka za štyri rozorané medze.

Pomineme-li u režijního debutu Jiří Sequens st. klasický politický motiv, holt se nalézáme na počátku 50. let., jde také o přístup k ženám. Feministky by se asi na protest všechny oběsily, kdyby jim tenkrát bylo dovoleno kriticky pohlížet na to, jak Vlastu odmítají jako traktoristku ačkoli má kurz jen proto, že patří k něžným pohlavím. Dalším atributem jsou lidové písně, jedna budovatelská a romantický výhled na domovský kraj. Samozřejmostí je zvýraznění kladů ZD a naopak poukázání na nevýhody samostatného sedlačení. A zatímco soukromý zemědělec je klasicky záporný hrdina, otec Vlasty Tomešové obrací, když zjistí, že jej TS nenechá ve štychu.

"Já mám ráda traktory/u tej naší obory/A ty kluci ze stanice/ty jsou rovný jako svíce." "Sedím na traktoru/jezdím nahoru dolu/Jezdím na něm druhej den/kdepak budu za tejden." Nevím, zda Egon Bondy znal tento film, ale naprosto přesně vystihl dobový kult práce na traktoru, jehož je Cesta ke štěstím bizarním zhmotněním, viz například heslo vyvěšené na bále "Strojní stanice jsou párou, která pohne i tou nejstojatější vodou." nebo šíleně kýčovité písňové texty Marie Pujmanové doprovázené až lehce sakrální hudbou Jiřího Srnky: "Ruměné jablíčko z jabloně padá / Krajino líbezná, jak tě mám ráda / Krajino líbezná, krajino mírná / Člověk se zadívá do nedozírna / Po modré obloze obláček plove / Všechno jak bývalo a přece nové / Zdaleka vibruje motoru chvění / Mládí tě domove k lepšímu mění / Krásně je na světě a já jsem mladá / Domove, domove, jak tě mám ráda / Domove, domove, jak tě mám ráda." Kdyby se traktory oslavovaly syrovým futurismem, tak by byly dle mého názoru poctěny mnohem lépe a film by to navíc posunulo do mnohem vyšších uměleckých dimenzí. Zatímco Karhanova parta nebo Zítra se bude tančit všude jsou ve své perverzní kategorii v podstatě geniálními díly, Sequensův překvapivě mdle natočený debut se podivně zmítá mezi zpolitizovanou variací sentimentálního venkovského dramatu a bodrou budovatelskou komedií. Překrásný plakát sice intenzivně láká na emancipační linku příběhu, která patrně v něčem vystihuje dobové úsilí o vyšší zapojení žen do námezdní práce (a neochotu části mužů toto připustit), avšak trpí vysoce otravným schematickým výkonem Jiřiny Švorcové, ale hlavním cílem díla bohužel byla oslava rozorání mezí. Pozoruhodné bylo (těžko říct, zda záměrné nebo nechtěné) vyobrazení zrušení soukromého života pracujících traktorové stanice, projevující se zejména tím, že nesměle zamilovaný traktoristický pár Švorcová a Bohumil Švarc st. (dřevěně fanatický podobně jako Švorcová) absolutně nerozhazuje, že každý jejich pokus o intimitu je narušen politickým zástupcem stanice v podání téměř neznámého, ale zato pořádně zapáleného Otakara Dadáka. Jedinou skutečně zajímavou a zábavnou postavou byl silně šovinisticky naladěný garážmistr Karásek v typicky syrově rozjíveném podání Rudolfa Deyla ml., ostatní figury zůstaly jen nudnými primitivními tezemi. Jako cenný exemplář socialistického realismu obsahující spoustu humorných momentů ovšem film nedokážu hodnotit přísněji.

„Holka je jen samá politika, samý školení a práce doma stojí.“ – málos jí řezal. „Vlasto, jak ses měla na brigádě v Ostravě?“ (asi v dolech) „Nádherně!“ Jelikož na západě socialismus nikdy nebudovali, tak tam meze nezorali a stále tam musí používat minitraktůrky typu Zetor 25, či koňské potahy. Pěkná komediální role Deyla. Politiky hodně hlavně v písních. Naštěstí slovům není často rozumět, tak se to dá přežít. Rekordní počet rozesmátých Stalinů a zadumaných Gottwaldů všude po stěnách. A kterýpak soudruh to visí Vlastě nad postelí? Před spaním čte Fučíka. Nepovedené rozloučení s Nollovou a výchovný trest pro Hlavatého, který trpí s o 21 let starší manželkou. Usměvaví budovatelé šíří pozitivní atmosféru. Záporák málo záporný. Hezké smíření Vlasty s otcem. Šikovné zapojení až třech traktorů za sebou, aby nepoddajná mez snáze povolila. Na to na západě nikdy nepřišli, tak tam dodnes jezdí s kravama.