Nečekaná zrada (1985)

Reziser Claude lelouch ma teda hodne nevyrovnanu filmografiu - na jednej strane moc fajne filmy ako Viva La Vie 1984 alebo Muz a Zena 1966. No a na druhej strane vyslovene planoby ako Partir, Revenir 1985, Dobrodruzstvi je dobrodruzstvi ... krasny pribeh 1992. Je to zas v pici - teda pardon, mne to zase uslo a chcel som napisat ze rozhodne nesuhlasim s glorifikaciou len jedneho holokaustu - zydovskeho - a tvorca sa zas tvari, ze holokaust Romov, politickych odporcov, sovietskych vojnovych zajatcov ..... proste nejestvoval. To je jeble a to tak, ze velmi. Holu kost, teda holokaust nijak nespochybnujem, len ma sere, ze v popredi je zas len ten jeden a ostatne nejestvuju . 20 %

Nepamätám, kedy naposledy som mal počas nejakého filmu chuť vyhodiť telku von oknom ako práve pri tomto "diele". Príbeh by možno nebol najhorší, ak by mal normálne spracovanie, nie toto nezáživné a nudné tlachanie o ničom a dej sa nehýbe. Riadne to podkopávajú aj rozhlasové dialógy sprevádzané obrazom, ktorý nemá nič spoločné s dejom. No korunu tomu dalo to neustále kvílenie klavíra a vôbec nehralo rolu to, čo sa práve deje, ani či prebieha nejaký rozhovor, proste sa pustil klavírny koncert a išiel až kým neskončil. Už po 20 minútach som mal v úmysle to dopozerať bez zvuku, no vytrpel som si to až do konca a ak ešte niekedy začujem Rachmaninova, tak nech sa majú na pozore ľudia, čo budú práve v mojej blízkosti.

Tento film Clauda Lelouche se možná mnohým bude zdát příliš rozvleklý, což bych dal docela i za pravdu. Ovšem obsah filmu je, ne-li strhující, pak tedy určitě pozornost zcela pohlcující. Škoda jen toho Rachmaninova, který je sice dobrý, o tom žádná, ale radši bych ho trochu ubral, protože staré dobré "méně je někdy více" v tomto případě platí na 100%.

Nezvyklý Lelouche, který se snaží o komplikované téměř Godardovské vyprávění a v závěru se tragičností blíží k Melvillovi. Zdá se mi, že již tuším, kde se Arriaga nechal inspirovat pro svou spolupráci s Iñárritu. Lelouch se v Nečekané zradě pokusil vykreslit příběh lásky, zbabělosti a především ukázat, jak málo někdy stačí k lidské zlobě, hlouposti, která může poznamenat tragickým způsobem osudy mnoha lidí. Obdobně jako v Ať žije život přechází Lelouch do mystična. Pravda natočil oba filmy rok po sobě a v obou mu hráli Piccoli, Bouix, Gérard a Trintignant, čili hodně podobný tým. Většina děje Nečekané zrady je však zasazena do období druhé světové války. Válka se však stává pouhou kulisou, protože nejdůležitější jsou mezilidské vztahy. A o těch Lelouch umí vyprávět mistrně. Jen mi vadí, že tento snímek je na Lelouche nečekaně odtažitý a místy až chladný.

Pouhé dvě hvězdičky v tomto případě o filmu nesdělují, že je podprůměrný, spíš jde o to, že mi snímek tématicky a zpracováním nesedl. Pro mě zatím nejméně stravitelný Lelouch, kterého jinak ctím a mám ve své topce. Režisér se ve svém projektu vyznal mj. k lásce ke klasické hudbě a ta výrazným způsobem ovlivňuje rytmus a tempo celého díla. Od jednotlivých scén se režisér vrací ke klavírnímu koncertu, který v příběhu hraje zvláštní roli, a klasickou hudbou je podmalovaný celý film. Jenže já nejsem až tak velký ctitel klasické hudby, a tak jsem onen klavírní motiv považoval za brzdu celého vyprávění. Navíc v dramatické rovině se distributor dopustil vážné chyby - spoilerem v samotném názvu. Nečekaná zrada prozrazuje, že úkryt židovské rodiny za nacistické okupace Francie prozradil někdo skutečně blízký, což v praxi znamená, když se divák seznámí s půdorysem, na kterém se příběh odehrává, rozhodování mezi dvěma osobami. Samotné rozuzlení pak pro všímavého diváka není žádným překvapením. Oproti jiným svým filmům Lelouch zdaleka nerozehrává tak složitou psychologickou hru ani rafinované hrátky s divákem. Příběh navíc celkem z pochopitelných důvodů neodlehčuje komickou nadsázkou příznačnou pro většinu jeho tvorby. Takže suma sumárum, tentokrát za pouhých 40 % celkového dojmu.