Nalezeno v překladu (2024)

Básnicky bydlí člověk. ___ Hongův film minimalisticky a bez patosu promýšlí, co to vlastně znamená překlad, co znamená žít (myslet) v cizím jazyce a jak může vypadat skutečné porozumění. Mohlo by se zdát, že to dělá radikálně nově (na základě školní výuky jazyků máme zřejmě všichni obdobnépředporozumění, co to znamená učit se cizí jazyk, které tento film však systematicky nabourává), ale nic nemůže být dál od pravdy, jelikož už Heidegger věděl, že jazyk neslouží pouze ke komunikaci, ale že je to "prostor, v němž se člověk učí být pravdivý sám k sobě", teprve v jazyce a skrze jazyk se člověk může dotknout sám sebe,sebezpřítomnitse, dát skutečnosti význam a smysl. Proto Iris (Isabelle Huppert) neučí své studenty slovíčka a gramatiku, ale nutí je, aby prozkoumali své nejniternější pocity, aby obnažili své nejintimnější zkušenosti. A očividně (?) je ve svém snažení úspěšná! Pak už záleží na každém z diváků, co si z filmu odnese, jestli třeba přehodnotí svůj vztah k jazyku (uzná tento rozměr), a začne v něm hledat pravdu o sobě, nebo tuto "metodu" odmítne pro svůj každodenní život (formovanou ekonomicko-společenským tlakem) jako bezúčelnou. 70 %

Přijde mi, že celý film je o tom, jak si někdy víc rozumíme s cizími (nebo taky "cizími") lidmi, o kterých nic nevíme, víc, než třeba s vlastní rodinou, jelikož s cizími se můžeme víc bavit o tom, co nás trápí, jaké máme skutečné problémy, přičemž se můžeme vzájemně podpořit a navíc to říkáme někomu, koho možná už jen tak znova neuvidíme, zatímco v rodinném kruhu všichni všechno ví a je unavující řešit to samé dokola, zvlášť když to, co vás nejvíc tíží, ostatní nezajímá. Aspoň takhle jsem rozklíčoval pointu za všemi ukázanými dialogy a vztahovými vazbami - a zároveň ji nedokázal popsat jinak než takhle dlouho zmatenou větou. Ale stojím si za tím a přijde mi, že klíčem pro celý film je dialog Inhuka s Iris a následný dialog Inhuka s jeho matkou, jelikož se oproti předchozím scénám výrazně ustálí vyprávění na jednom místě, navíc se stejnými postavami a poprvé to přestane působit povídkově. O to víc jsem to pak docenil, protože kdyby to bylo jen o jednotlivých setkáních v tomhle podání, řekl bych si v závěru jen "no a co". Takhle ale i zvolený filmový styl do celku zapadl, byť ta snaha o hledání maximální přirozenosti (skrze dlouhé záběry nepřerušovaných, volně plynoucích dialogů a kameru působící dojmem, že ji prostě jen někdo zapnul a nechal běžet; což ukazuje i využití přirozeného světla) mi byla sympatická celou dobu, avšak jsem si musel počkat, než získá i vnitřní smysl a nebude jen prázdným znakem svébytného nezávislého filmu. V druhém plánu pak je, možná i výrazně zajímavější, hra s (ne)možnostmi překladů, kdy rozhovory v cizím jazyce vždycky zůstávají omezené jazykovými znalostmi a největší možnou hloubkou řečených sdělení, zatímco snaha pochopit texty v cizí řeči (například korejskou báseň) vede k podobně osekanému pochopení. Zatímco ale v komunikaci nemluví jen pouhá řeč, ale i mimika, forma proslovu, pauzy v řeči apod., u samotných textů je jejich původní síla jakoby plně nepřenositelná. Možná to je i víc sémiotické, než se mi při prvním zhlédnutí zdálo. Pokud ano, možná bych to pak ocenil víc. První setkání s Sang-soo Hongem nicméně dopadlo celkem dobře a rozhodně mě nějak zaujal. Sice ani výrazněji nezasáhl a proto nad tři hvězdy nepůjdu (na to mi to pořád přijde krapet samoúčelné), ale zapamatovatelný a svérázný zážitek to byl. Zároveň si myslím, že jeho filmy s čistě korejskými herci by mohly mít ještě víc co do sebe, jelikož počiny podobných režisérů po proslavení a obsazení nějaké festivalové herecké hvězdy většinou nedokáží plně zprostředkovat to nejhlavnější, o co se autorský režisér ve své tvorbě snaží. Lepší 3*

Tento filmík som si užila. Hlavná hrdinka mi bola veľmi sympatická, to vážne malaIsabelle Huppertuž 70, keď hrala túto rolu? Prvých 10 minút som nevedela čo to bude a či to vôbec dopozerám, aj keď ja väčšinou dopozerám všetko. Bolo to však veľmi príjemné pozeranie. Ten jej osobitý  štýl vyučovania bol 👌🏻. Príjemný pocit som mala z celého filmu a špeciálne z poslednej pol hodiny.

Předvečer Štědrého dne, kinosál celý pro mě (konečně jsem se dočkala 😊), i dopřála jsem si jedno prosecco za 100 káčé a oddala se jihokorejskému snímku. Prosecco za 10 minut bohužel došlo, zato tajemná hrdinka filmu Isabelle Huppert si na pohodu vychutnává korejské rýžové víno makkoli. Bydlí u mladého „kamaráda“, pohybuje se klidnými částmi města, chladí si nožky v potůčku a občas po tom makkoli usne na skalce v parku. Těžištěm filmu jsou rozhovory v rámci bizarní improvizační výuky francouzštiny – trošku nervózní anglické dialogy Francouzky a Korejců totiž samy o sobě působí jako lekce konverzace v angličtině s procházkou, cigárkem, případně nějakým kimči, pak Isabelle položí nějakou důležitou otázku, na kartičku napíše pro začátečníky komplikovanou francouzskou odpověď a žáci si větu i pomocí magnetofonové pásky musí vštípit a zvnitřnit. Další postavy pak mezi sebou samozřejmě hovoří korejsky, tehdy je Isabelle opravdovou cizinkou, jež si musí nechat předčítat nápisy… Špatné to nebylo, dlouhé naštěstí taky ne, ale nečekejte žádnou zápletku, jen jeden den osamělé stále ještě krásné neznámé v pro Evropany zajímavém prostředí.(27.12.2024)

Je Nalezeno v překladu vypravěčský klenot nebo jenom prázdné nic? To záleží na tom, jestli se zvládnete vžít do celého příběhu nebo si před sebou dobrovolně zavřete všechny dveře, tenhle film vám na svém začátku dá hned několik příležitostí udělat to. Jako divák o Iris celou dobu budete vědět přesně to stejné "nic" (přesto na různých úrovních) jako všichni ti lidé, které během jednoho dne s ní poznáme. Protože co je horší než být cizincem, doslova tulákem, v cizí zemi? Muset se spolehnout na to, co nám je překládáno jako fakt, protože my si to nemáme jak ověřit? Bylo to řečeno a skutečně myšleno tak, jak nám to bylo překladem předneseno? Protože věci v naší hlavě se už tak snadno transformují do jiným významů, a když je musíme ještě k tomu překládat, tak je to ještě o další stupeň komplikovanější. Ano, v překladu lze spoustu věcí ztratit, stejně ale i tak najít. Právě proto si lze Nalezeno v překladu interpretovat hned několika způsoby. Ať už od té jazykové bariéry, kde mezi námi stojí vždy ještě jeden další člověk a my mu prostě musíme věřit, že nám říká pravdu a je tak tím jediným, kdo dostane příležitost k správné "aktualizaci" slov. Stejně jako toho pocitu, že přestože v rámci globalizace světa k sobě máme najednou tak strašně moc blízko, až to mezi nás staví ještě větší  mosty, protože máme najednou o to větší potřebu se chránit před ostatními ze strachu, že nám vezme to, co je "jenom naše". Nalezeno v překladu přináší spoustu skvělých myšlenek k zamyšlení a je tedy potom otázkou, zda je tedy v pořádku forma, kterou je nám všechno předkládáno. Jsou tady totiž momenty, kdy jsem si připadala absolutně ztracená právě z důvodu, jak odtažitě je snímek natočený. Skoro jako kdyby se sám Sang-soo Hong (který si na filmu dělal v podstatě úplně všechno) snažil svým překladem = vizuální stránkou svého diváka ne/odradit, aby se pokusil ne/pochopit, co se před jeho očima skutečně odehrává. Přeci jen, většina současného obsahu poměrně úspěšně pracuje s přesným opakem: nablýskaným vizuálem a větami, které jsou shodné v každé druhé konverzaci skrývat to, jak je ve skutečnosti skoro všechno vlastně strašně prázdné. (Tohle byl můj první film od Sang-soo Honga a viděla jsem jenom díky Be2Can a řekla bych, že to splnilo svůj účel: vůbec by  mi nevadilo podívat se na jeho další věci.)  90%(17.10.2024)