Muž, který stoupl v ceně (1967)

Muž, který stoupl v ceněje filmom, ktorý "klame telom". Dielo režisérskej dvojiceJan MoravecaZdeněk Podskalský staršíz roku 1967 totiž zo začiatku vôbec nepôsobí ako počin, o ktorom môže divák na konci hovoriť ako o kvalitatívne nadpriemernom. Príbeh o pánovi Bendovi (Jozef Kroner), ktorému sa chtiac-nechtiac na chrbte objaví vytetované dielo prestížneho maliara (Otakar Janda), začína veľmi pomaly, nezábavne a nevýrazne. Postupne, najmä po tom, čo vysvitne, akú cennosť so sebou Benda stále nosí, začne dej "naberať grády", ktoré sa s pribúdajúcimi minútami iba stupňujú. Reč je v tomto prípade predovšetkým o humore, ktorý v jednotlivých scénach stavia na situačnosti s prvkami absurdnosti, fungujúcimi vďaka výborne napísanému scenáru mladšieho z dvojice režisérov. Iba výnimočne sa stáva, že divák pri filme vyložene vníma, ako s každou ďalšou scénou rastie kvalita diela. Tu sa to však vďaka čoraz bizarnejším situáciám, plným bizarných postáv, ktorých konanie popiera akékoľvek zákonitosti logiky, deje. Celé dianie je navyše zvýraznené tým, že postavy vystupujú ako racionálne, čo iba posilňuje humornú stránku snímky.Muž, který stoupl v ceněje dielom, pri ktorom sa oplatí vydržať, pretože divákovi sa odmeňuje nevídanou, ale najmä funkčnou a zábavnou absurdnosťou, ktorej údernosť sa ukrýva vo výborne napísaných hláškach a ešte lepšie celkovo vyskladaných situáciách.

Absurdní prča která se točí kolem obrazu vytetovaném právě zesnulým malířem na zádech nebohého Jozefa Kronera. Snímek plný neotřelých nápadů -ničírna bankovek, blázni v rolích primáře blázince, soudce kterému se zalíbí vlastní zvonek, horníci rubající si cestu vězením, a v neposlední řadě neskutečněvulgárnípapoušek který říká ta pravá slova ve správnou chvíli! To všechno v příjemném balení s pěknou kamerou, režií a jazzem skupinyKarla Velebného. Děkuji, dobře jsem se bavil!

Jak je známo některý díla stoupnou v ceně až po smrti autora. Stejně tak je tomu v tomhle případě. Jenže v tomhle případě je dílo vtetováno na zádech J. Kronera. Problém je v tom, že veškerý díla autora po jeho smrti patří galerii. Pro milovník absurdností povinnost. Za mě je to dílko kde je absurdnost dovedena k dokonalosti.

Fantasticky som sa zabavil, napriek neustále mučivej atmosfére daného filmu značne odzrkadľujúcu svoju dobu. Pozoruhodná zhoda námetu s Tetovaným s Louisom de Funesom ma hneď prinútila hľadať, ktorý z filmov bol natočený skôr a rozdiel jedného roku je ozaj zvláštny. Mohla existovať spoločná inšpirácia (napríklad v reálnom živote, že sa pojednávalo o tetovaní nejakého slávneho umelca)? Alebo ide len o čistú zhodu náhod? Každopádne porovnanie celkovej atmosféry oboch filmov trochu pripomína porovnanie života na oboch stranách železnej opony. Fantastická zábava je všade možná, akurát v jednom prípade značne cez slzy. Jeden rieši úspešnosť svojho podnikania, druhý existenciálne problémy a otázku hladu. Kombinácia pocitu ohrozenia z mrazivej existencie a zároveň zábavy v tomto filme ale podľa mňa funguje skvele. Top momentov je veľa, vyzdvihujem návštevu neznámeho pána v domácnosti, ktorý sa správa ako keby bol doma on. Nikto sa nečuduje, nevolá o pomoc, každý čaká čo sa bude diať. Kriminálnici sú pre jednotlivca rádovo menej nebezpeční ako štát (zobrazený len metaforicky cez inštitúciu galérie).

Zajímavá socialistická satira, zajímavá absurdní zápletka rozvitá opravdu ab absurdum, zajímavé nadčasové metafory v souvislosti s vystavováním člověka jako zvířete v ZOO či s jednáním s člověkem jako s předmětem (konkrétně obrazem). Je to do jisté míry originální, má to řadu vtipných hlášek (za všechny mi nejvíc utkvělo v paměti„Vy jste padělek. Odejděte, prosím!“), má to i jistý přesah skrze ty metafory i obraz doby a krajiny, v níž film vznikl. Ale současně jsem se neubránil pocitům znudění či dojmu, že je to... (tvůrci prominou) strašná blbost a trochu nedotažený úlet.Hotel pro cizinceiPřípad pro začínajícího kataze stejné doby a hodně podobného ražení mě vysloveně fascinují, mimo jiné svou jedinečnou stylizací, kdežto v tomhle snímku čs. nové vlny mi to po umělecké stránce připadalo oproti těm dvou zmíněným takové průměrné a ani většina herců ve svých rolích mě nějak zvlášť nezaujala. Výjimku tvoří Zdeněk Řehoř v roli obhájce, kterému podobné vedlejší komické roličky s espritem anglického humoru vždycky seděly (okamžitě jsem si vzpomněl na Řehořova vrchního ze svatebního dílu Majora Zemana).60%