Noc na Karlštejně (1973)

Na hrad Karlštejn nesmí žádná žena! Přesto se zamilované Daniele Kolářové a neméně zamilované Janě Brejchové podaří přes přísný královský zákaz strávit na hradě jednu noc v přestrojení. Řekl: Lásko má, já stůňu, svoji pýchu já jen hrál... Kdo by neznal ústřední melodii z hudebního filmu režiséra Zdeňka Podskalského! Vznikl podle stejnojmenné divadelní hry, kterou v roce 1884 napsal Jaroslav Vrchlický. Navštívíme dobu panování Karla IV., jenž dal zbudovat Karlštejn jako pevnost střežící korunovační klenoty a údajně zakázal, aby tam nocovaly ženy. Královnu Elišku Pomořanskou trápila krutá žárlivost - co tam asi tak pan choť za nocí provádí? Rozhodla se tedy na hrad vniknout v přestrojení za páže a zjistit pravdu. Stejný nápad dostala v tentýž den také mladičká Alena, zamilovaná do jednoho ze členů hradní posádky. Z jejich konání samozřejmě povstane řada zapeklitých situací... Jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších českých filmových muzikálů je půvabnou hříčkou o císaři Karlu IV. a jeho hradě Karlštejně, na němž podle jeho zákazu nesměly přebývat ženy. Jedné noci se však na Karlštejně objeví nejen Karel IV. a dva nezvaní hosté, cyperský král Petr a bavorský vévoda Štěpán, ale také dvě ženy v mužském přestrojení. Jednou z nich je císařova manželka Eliška Pomořanská, která z lásky a stesku porušila zákaz, aby mohla císaře alespoň zahlédnout, tou druhou je neteř purkrabího Alena, která se vsadila s otcem, že dokáže strávit na hradě noc v mužském přestrojení. Zatímco Alena přivádí k šílenství svého snoubence Peška, moudrý arcibiskup Arnošt z Pardubic pomáhá přestrojené královně proniknout ke králi a také ji chrání před slídivými pohledy cyperského krále a bavorského vévody, kteří nevěří, že by na hradě opravdu nebyla žádná "ženská"... Český filmový muzikál, jehož některé písničky doslova zlidověly, natočil v roce 1973 režisér Zdeněk Podskalský podle stejnojmenné divadelní hry Jaroslava Vrchlického (z roku 1884). Podskalského verze však není prvním pokusem lyrickou komedii zfilmovat. Poprvé ji natočil, ještě jako němý film, v roce 1919 Olaf Larus, podruhé se k ní vrátil režisér František Filip a v polovině šedesátých let natočil její televizní verzi. Podskalského film je však nejen předloze nejvěrnější, ale také nejúspěšnější.