Sedm žen Alfonse Karáska (1967)

Tentokrát opět půjdu proti proudu. Ztřeštěná taškařice o záletném chlapíkovi je podle mě docela nepovedená. Díky zrychleným záběrům jednotlivé komediální sekvence vyznívají spíše jako groteska, která je sice nabitá plnou dávkou hudebních hitů, ale humor se díky tomu lehce zabíjí. Přehršel hudby je pak taky trochu moc. Vidíme zde snahu tvůrců za každou cenu do každé scény a situace narvat nějakou písničku. Z toho všeho tak vylezla "pouze" ta už zmíněná taškařice.

Zdrcující bilance Karáskova slaměnného týdne ve své nepředstírané grotesknosti volně parafrázuje úvodní motto o volných mravech, v závěru ovšem dochází k očekávanému zadostiučinění – nenapravitelný svůdník je poražen, milenky potrestány (sebou navzájem) a manželka překvapena. Parodující a parodizující kratochvilná historka, zdobená veselými popěvky let minulých i soudobých, je zásluhou Podskalského, Oplustila, Kopeckého a všech ostatních rozehrána s lehkostí a nadsázkou, s převládající ironií, která co chvíli na diváka mrká v domnění, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. A koneckonců Alfonsovy milostné eskapády jsou v porovnání se současnými mravy nevinnou hříčkou k pousmání.

Scénář psal nějakej náboženskej fanatik a/nebo zapšklej jedinec s neúspěchy u žen, páč každej normální člověk by Karáskovi aspoň jedno malý štrejchnutí za týden přál. O autorově osobnosti svědčí i ve filmu naznačené vcelku tragické způsoby balení ženských, si myslím, že s nějakým zpíváním člověk vládnoucí normálním (tj. nongottovským) hlasem neuspěje. To já jako známý (bývalý) orel mohu nabídnout daleko lepší způsob, použitelný zejména v prostředcích hromadné dopravy: člověk se nakloní nad vybraným objektem a dejchne na něj. Objekt se většinou na člověka otočí a nechápavě hledí. A člověk řekne: slečno (mladá/stará paní, to závisí na vkusu každého), zrovna jste v sobě měla pár mých molekul vzduchu, takže už je jedno, jestli budete mít v sobě jiné moje molekuly v jiném skupenství a jiném složení, ne? Objekt se zamyslí a pokud mu to aspoň trochu pálí, ví, že se proti tomu z logického hlediska nedá nic namítnout a nezbývá mu než souhlasit. Nutno říct, že úspěšnost této metody je cca 110%, protože se často stane, že i jiný objekt sedící vedle původního objektu, většinou postarší a ne moc atraktivní žena (ach jo), se vmísí do dialogu "ale já to vdechla taky!" No a z logického hlediska já s tím prostě nemůžu nic dělat.

No, mi toto veledílo lezlo na nervy už jako mladšímu. Stále mi nebylo jasné, proč chvilku mluví a chvilku zpívají. Tento „handicap“ je již pryč, ale že se mi to nějak nelíbí, zůstává. Každý máme jiný vkus, ale ty ženské snad musely být raněné slepotou. No, ona většina taky nestála za nic. Ale jisté legrační scény připustit musím, takže, proč ne, koho to baví, tak ať se dívá.

Dobrý nápad Zdeňka Podskalského st., který kupodivu nestárne a pobaví i dnes. Nehledě na to, že se tímto připomenou mnohé tehdejší velice známé písničky. A vtom je právě to kouzlo. Dialogy, monology či vyprávění je ve většině textu složeno z úryvků písniček své doby, které jsou pochopitelně zpívané. Role záletníka Alfonse Karáska byla Miloši Kopeckému šitá přímo na míru. On to v podstatě ani nehrál, neboť dnes víme, že záletníkem a milovníkem žen byl i ve svém soukromém životě. Zábavná takřka estrádní TV povídka mající motto ´obraz dnešních mravů se zpěvy´ byla v TV zábavě rozhodně trefou do černého.