Muž, který se směje (2012)

Životní osudy svedou dohromady starého bylinkáře, chlapce se znetvořeným obličejem a slepou dívku a tak začíná tento krásný poetický příběh, který mne silně oslovil. Oslovil mne právě pro tu poetiku a nádhernou atmosféru, která provází vyprávění, v němž cítíte laskavost a hravost pohádky a vůni a bezprostřednost divadelního představení. Krásně to doplňuje hudba.Vizuální potěšení představují, kromě hezkých kulis, také kostýmy. Herecky vyniká Marc-André Grondin v titulní roli a především Gérard Depardieu v pro něj typické úloze dobráka od kosti a trochu bručouna s dobrým srdcem, která mu (ne poprvé) neuvěřitelně sedí. Přestože je druhá polovina, co se týče té poetičnosti a barevnosti, chudší, tento film Jeana-Pierra Amérise si mne plně získal. 80%.

Vynikající adaptace skvělého románu Victora Huga. Film trvá jen hodinu a půl, což je tak akorát a k žádnému brutálnímu krácení ani nemuselo dojít, protože se tam toho zase tolik nestane. Herecké obsazení je skvělé a celý film je překvapivě velmi temný, což mi sedlo. Vizuál, atmosféra i režijní styl jako vyšitý od Tima Burtona. Ukázalo se, že je to pro něj látka jako dělaná. Muž, který se směje je klasika, kterou stojí za to nejen přečíst, ale i ji vidět, obzvlášť když se ve všech směrech její adaptace tak moc povedla. Vizuální, opulentní, výpravné, temné... takhle to mám rád. 75%.

Ačkoli se snímek může pyšnit promyšleným vizuálním zpracováním a pohlednou stylizací, nacházeje podstatnou oporu v knižní předloze, bohužel selhává v krocení svých témat. Některá nevzbuzují vzhledem k délce stopáže dostatečnou emocionální odezvu, protože divák k postavám nestihe přilnout, a závěrečná tragédie tak prostě nevyvolá potřebnou reakci; jiná témata nejsou rozpracována a vysvětlena tak, aby dávala smysl, což byl především překombinovaný případ úvodního únosu, ztracené totožnosti a přiznání únoscova; a ještě jiná témata vycházejí zcela na prázdno, jak se to stalo řeči v parlamentu, jež snad byla zamýšlena jako jakési vyvrcholení šroubované sociální otázky, ale vlastně jen zabírá místo niternějším motivům. Možná kdyby tvůrci přijali omezený rozsah a možnosti filmu a přizpůsobili jim své ambice, byl byl snímek sevřenější a psychologicky údernější... Kolikrát už jsem při sledování francouzských počinů zažil, že forma zvítězila nad obsahem?

Tragická, obrazově poutavá pohádka o milosrdném samaritánovi, který objal dva ubohé sirotky, ačkoli chtěl být sám a o nikoho se nestarat. V tu chvíli by člověk neznalý předlohy čekal zneužívání a krutost. Násilí a opovržení však přichází z venčí a my jsme svědky nečekaného souznění a výchovně-morální harmonie, která by dnes mohla imponovat leckterým učitelům i rodičům. Co je však na francouzsko-českém dramatu okouzlující, je jemnost vztahové triády, nicnevyčítající oddanost, partnerská upřímnost a láska jako nejvyšší dar.

Mám ráda romány Victora Huga, tu temnou a zároveň dojemnou atmosféru kočovné Paříže, kterou se ve filmu "Muž, který se směje' podařilo ztvárnit perfektně. Hlavní postava Gwynplaine v roli kanadského herce Grondina mi byla od začátku sympatická, a když jsem v průběhu zjistila, že se ve filmu promítnou i čeští herci, přímo jsem se nadchla. 4* - uvažovala jsem a film do 2/3 sledovala s nadšením. Bohužel pak přišel zlom, poslední třetina necelistvá, jakoby poslepovaná tak nějak všelijak, uspíšená, což je v kontrastu k dlouhému závěrečnému výlevu umírající kouzelné Christy Thérat, který byl až tak sladký, že jsem se nedokázala ubránit nedůvěře a úšklebkům. Závěr 3*.