Můj růžový život (1997)

Já jsem to viděl snad potřetí a až v tomhle věku to docením. Možná tomu kupodivu až nyní rozumím. Možná tím, že rozumím trans a genderové rozmanitosti. Milý a hodný film o transgender tematice u dětí, jak jen může být. A i přes magický realismus dost věrohodný. Charaktery postav, rodiče i jejich vývoj, vyhrocené reakce okolí… Zvlášť když si uvědomíme, jaká je situace nyní. Natož v 90. letech. Skoro polovina trans a genderově rozmanitých dětí a dospívajících se pokusí vzít si život. Mnozí rodiče otevřou oči až poté a zjistí, že je hlavní, že jejich dítě je zdravé. Klobouk dolů, že to tehdy rodiny nějak zvládly. A není se co divit, že nyní se k tomu hlásí mnohem víc dětí mnohem dřív, protože vidí, že mohou. A že normativita lidí (i z řad odborných) vyvolává takový odpor. Rodiče Ludovica chtěli, aby byl šťastný. Jenže oni chtěli, aby byl šťastný tak, jak to je „správné“, jak si oni představují. Ludovic totiž věděl moc dobře, kdy je šťastný. Rodiče chtěli, aby se změnil, zatímco změnit se potřebovali oni. Bránit sebeurčení nikdy ničemu nepomůže, s tím se nedá žít. Nechat Ludovica být sám sebou, jak radila babička (což také z nám z praxe), znamená, že z toho možná vyroste, jako se některým dětem stane, anebo naopak ne, ale hlavně, že na něm nebude pácháno násilí ve jménu jeho ochrany. V tom všem je kupodivu film z 90. let naprosto nadčasový a možná i proto ho pořádně docením až nyní, že nezestárnul. Klukovská verze je pak v jiném neméně skvělém a francouzském filmuKlukanda. Případně v dramatičtějšímKovbojové.

Další z mnoha filmů, kdy mě zaujal obsah více než zpracování, tomu by se dalo vytýkat mnohé, ale rozebírat to nechci. Zápletka je jednoduchá, sedmiletý kluk rád nosí sukně a raději by byl holkou, což divák zjistí během prvních pár minut. Příběh dále zobrazuje reakce rodiny a okolí. Některé jsou očekávané a jiné méně. Každopádně mě jako celek film bavil. Uvědomil jsem si, že musí být opravdu obrovský problém, být pro své okolí natolik jiný, že vás nechce akceptovat. Když vás nepodrží naplno ani rodina, je založeno na pořádný průšvih. Film ale není žádné mrazivé drama. Je natočen spíše odlehčeně a řada věcí je předložena divákovi jemněji, než by se pravděpodobně stalo ve skutečnosti. Přesto nechávám čtyři hvězdy a pro sebe si zkusím nechat myšlenku, že musím podpořit své děti, až se případně budou v budoucnu odlišovat pro svoje okolí sebevíc.

Pravdou je, že mi tie dobre mienené fantazijné vsuvky s poletujúcou ružovou barbinou moc nesadli. Ale okrem toho výborná práca, oceňujem hlavne toho chlapca, ktorý svoju postavu transgender dieťaťa zvládol priam fantasticky, určite má leví podiel na úspechu tohto filmu. Ale ani ostatné stránky filmu nesklamali. Citlivo a realisticky natočené a so všetkými možnými charakterovými aspektami, ktoré k tejto téme patria. Hlavne to pokrytectvo okolo chlapca bolo smutné. Na druhú stranu sa mi ale zdalo charakterové rozvrstvenie jednotlivých členov rodiny a najbližších susedov chlapca až moc okato nalinajkované. Celkovo však veľká spokojnosť, slušný nadpriemer.80/100

Tak ja neviem. Takmer všetci, okrem hlavného hrdinu, respektíve hlavnej hrdinky sú tak hysterickí, že všetko to, o čom tento film bol, prešlo okolo mňa. Domnievam sa, že pri takto citlivej téme by to chcelo trochu lepšie napísané postavy a aj lepšiu filmovú reč. Všetko sa ženie do extrému, až to prestáva pôsobiť autenticky, pričom cítiť, že viac by sa mohlo dosiahnuť citlivejším prístupom. No ak je váš syn inakší, tak pochopiteľne to vedie k problémom na úplne všetkých úrovniach, od rodinnej krízy, cez školu, susedské vzťahy až po zamestnanie. To pochopíte veľmi rýchlo a nie som si tak úplne istý, že každý Francúz musí hneď reagovať na inakosť ako dement. Ale možno má Berliner iné skúsenosti.

Jemně a citlivě nám předložil Alain Berliner příběh malého Ludovica, který má trochu odlišný pohled na svůj svět, než by si představovali jeho rodiče. Ono se o tom jednoduše píše a odsuzuje se pokrytectví dospělých, ale setkal se s tím někdo z vás ve skutečnosti? Já ano. Na maturitním plese u našeho stolu seděla dívka, která se cítila být klukem. Za sebe mohu říct, že je to opravdu zvláštní pocit, mluvit s takovým člověkem. A i když jsem se snažila být přirozená, tak někde uvnitř se ozýval ten hlas, který stejně říká, že je to přece nenormální a divné. Toho pocitu jsem se nezbavila, ani když se nechala operativně a s hormonální léčbou změnit v kluka. Být skutečně tolerantní a mít empatiti je někdy nesmírně obtížné a to nemluvím o rodičích, kde jsem s nimi silně soucítila a svým způsobem i chápala. Po herecké stránce byl Ludovico úžasnou volbou, takže nešlo nesoucítit s dítětem, který sám neví, co se s ním vlastně děje.