Adaptace (2002)

No, tak bohužel musím napsat, že po shlédnutí Eternal Sunshine jsem nepochyboval o Kaufmanově géniu a s tím jsem přistupoval k této Adaptaci. Kaufman svým opět mentálně roztříštěným příběhem nezklamal, osvědčení herci hráli dobře, hudba byla taková dostatečně účelová, takže mně to vychází, že to zkazil Jonze. Zkrátka se nedokázal napojit tak pěkně na Kaufmanův chorý mozek jako Gondry, je to škoda.

Wau, mám už z předchozího  večera úspěšně za sebou V kůži Johna Malkoviche, na opakované zhlédnutí jsem si zamiloval Věčný svit neposvrněné mysli, v lednu jsem si po dlouhodobém váhání užil Lynchovo Mullholand Drive, naprosto oblibuji mystifikační dokumenty našeho Petra Zelenky v čele se Ztraceni v Mnichoově! Ale divácké mezery pořád existují a objevují se, protože tahle Adaptace mi teda dala zabrat.:D. V tomhle případě bych možná ani nedoporučoval metodu „nic si předem nezjišťovat a nechat se překvapit“. Přiznám se, že jsem sledování občas musel přerušit googlením, jestli nějaká Susan Orleanová opravdu existuje a jestli skutečně napsala knihu The Orchid Thief (tak podle anglické Wikipedie asi ano — i když česká databáze knih mlčí). Jakmile si ale člověk tenhle základ doplní, začne všechno krásně zapadat. A znovu se ukáže, že Charlie Kaufman je prostě génius. Tohle je od něj další bomba. Sofistikované vyrovnání se s limity vlastní tvořivosti, ale zároveň i ironické podobenství o Hollywoodu, kde když píšete scénář bez konfliktů a krizí, zabíjíte diváky nudou.:D Nechybí ani výborné herecké výkony — především Meryl Streep je skvělá! A pak ten meta-humor: momenty, kdy film sám komentuje své vlastní postupy, třeba když nadhazuje „otřepané“ motivy typu rozdvojené osobnosti jako něco, čemu se chce vyhnout… aby se k tomu nakonec sám uchýlil.  A přitom — i přes všechnu ironii a mystifikaci — tam stále vidím spoustu podnětných, místy až dojemných myšlenek.  Pořád zde  zůstává něco upřímného a až překvapivě dojemného.Jsem v pasti Charlie Kaufmana ve filmu o Charliem Kaufmanovi.:D  Po To se mi snad zdá už navíc vím, že Nicolas Cage se na role podobných troubů dokonale hodí. A hlavní hrdina mi celkem imponoval a byl mi v  lecčems blízký — i když mi svou nejistotou a neustálou nespokojeností se sebou samým občas dost nepříjemně nastavovala zrcadlo. A úplně nečekaně mi film připomněl i moje vlastní psaní — slohovky postavené na tom, že vlastně píšu o něčem, s čím si nevím rady, nebo o člověku, který má psát… a místo toho to neustále odkládá.  Tak tohle všechno jsem vymyslel. Můj flexibilnější bratr mi našeptává, ať si ještě vymyslím lepší verzi svého já. No, možná zítra.

Tyjó, tedy obsadit Nicolase Cage do ústřední komediální(!) dvojrole(!!) takového rozsahu, to se ze strany režiséra chtělo zřejmě hodně utrhnout z řetězu. Já toho s Cagem zas tak moc neviděl a díkyZběsilosti v srdcivím, že kdysi zamlada jako herec vážně uměl, ale během sledováníAdaptacejsem v duchu plně souznil s těmi, kteří ho mají tendenci považovat za mizerného herce. Nemohu popřít, že by mě „mistr“ Nicolas zpočátku svou toporností opakovaně i nahlas nerozesmál, ono sledovat, jak se Cage snaží hrát komedii a vede s jedním nemožným výrazem téměř filozofický dialog se sebou samým v rámci dvojrole, se může jevit i jako hodně nečekaná a vtipná zábava. Ta ale fungovala na mě nanejvýš tak 5–6 minut, jenže ta exhibice trvá dohromady přes hodinu a půl a časem se pro mě sledování Cageova pokusu o komickou dvojroli začalo stávat nesnesitelným a přivádělo mě až k mrákotám. Na mém celkovém dojmu z filmu pak nepřidával rozhodně k dobru ani fakt, že se jedná o zamotanou scenáristickou hru, ve finále pro mě bez větší přidané hodnoty. Těch scén, které by mě víc chytly bez ohledu na rozladění z hlavního herce, nebylo zrovna moc, ale téměř snově stylizovaná vypjatá konfrontace na přednášce, i s následným setkáním s profesorem k nim patřila a sekvence z dešťového pralese přinesla aspoň k závěru napětí. Těžko říct, nakolik bych se v překombinované absurdní hříčce pánů Jonze a Kaufmana něčeho více chytl s jiným obsazením hlavní role, ale aktuálně jsem se s tímto dílkem a jeho tvůrci značně minul a nenalezl si v něm moc kloudného přínosu.[45%]

Scénárista Charlie Kaufman se hmoždí celý film se scénářem podle údajně přeúžasné knihy o orchidejích, která nemá žádný příběh. Samozřejmě se celý film akorát potí jako prase. A na závěr nás scénárista, který píše sám o sobě, překvapí koncem tak totálně ujetým, který by snad nečekal ani král všech kokotů... ale ti, co do toho vidí, slintají blahem.

Postmoderna je umělecký směr, který se mimo jiné vyznačuje velkou dávkou experimentu, postavení žánru na hlavu apod. Mistrem postmoderního filmu je scénárista Charlie Kaufman. Jeho filmy Věčný svit neposkvrněné mysli a V kůži Johna Malkoviche se dle mého řadí mezi snad to nejlepší, co moderní kinematografie nabízí právě díky netradičnímu a postmodernímu pojetí oněch filmů. Po vydání snímku V kůži Johna Malkoviche se ale Kaufman ocitl v obrovské umělecké krizi. Chtěl zadaptovat román Zloděj orchidejí, ale nevěděl jak na to. Přirozeně tedy z pera tohoto mistra přišel snímek Adaptace, který vypráví příběh Charlieho Kaufmana, snažícího se zadaptovat Zloděje orchidejí.
Právě tato netradiční forma dovoluje autorovi velmi experimentovat (například vytvořením svého fiktivního dvojčete Donalda, který v příběhu funguje v kontrastu s autorem, jako jeho úspěšnější kope). Celý film vlastně funguje jako komentář uměleckého procesu a celého filmového průmyslu jako takového. Hraje s klišé a rozbořením očekávání velmi netradičním způsobem, který poučeného diváka potěší, ale diváka obyčejného asi velmi vyvede z míry. 
Sice se tedy jedná o opravdu povedený experiment, ale na stranu druhou o velmi osobní a divácky nepřívětivý film. Žádnému z Kaufmanových předchozích snímků nesahá ani po kolena. Je hodně vidět, že se jedná o jakousi autorovu mezifázi. Film, který si musel sám pro sebe napsat, aby byl se sebou spokojený, uzavřel si jakousi kapitolu svého života a mohl pokračovat diváka. Pro vnějšího pozorovatele tedy film poněkud lehce ztrácí hodnotu. To ale neznamená, že se jedná o film bez velkého uměleckého a originálního vkladu, který se prostě a jednoduše jen tak nevidí.