Můj král (2015)

S ním je zle, bez neho ešte horšie.RežisérkaMaïwenntakmer autobiograficky predložila posolstvo, ktoré zažíva veľmi veľa žien, takže nič výnimočné. Len výnimočne podané v takej forme, kde sa strieda veľa posteľných scén s pokusmi o samovraždu, na striedačku o viacerých protagonistov. Ako keby si každý deň ťahali slamkou: och, tak na teba dnes vyšiel prezervatív a na teba žiaľ lano.

Vzťah Tony a Georgia mi prišiel ako učebnicový príklad pre psychológov, psychiatrov a manželských poradcov. Film by sa mal povinne premietať všetkým dievčatám od cca 16 rokov, aby vedeli akému typu chlapov sa majú vyhnúť, ak nechcú skončiť ako handry, zacyklované v nerovnom vzťahu slúžky a kráľa. Človek sa predsa môže bezhlavo zaľúbiť a prežiť horúci, vášnivý vzťah s charizmatickým, no empatickým partnerom a nie s narcistickým manipulátorom. Solal ako jediný hneď videl Georgiovu pravú tvár a označil ho za kráľa debilov, no jeho nepoučiteľná sestra mala zjavne klapky na očiach.Veľmi depresívne. Musím však pochváliť Emmanuelle, Louisa aj Vincenta. Pekné výkony.

*„Nemám rád lásku jako příkaz, jako hledání. Musí přijít sama, jako hladová kočka ke dveřím.“(Ch. Bukowski) *Můj králje filmem o (ne)vztahu mezi sebestředným mužem a nepoučitelnou ženou, která se pokaždé nechá zviklat. Přitažlivost Prvního Pohledu graduje do „varu krve“, mezi tím lásky hry šálivé, Prozac a Valium, šampaňské a hysterické záchvaty, spousta jiskřivého smíchu, bezstarostných dnů, a závěr si můžete vyložit dle libosti: lhostejnost, nebo možná vyrovnání se s koncem milostního poměru. //Vincent Casselnepatří mezi hezouny, ale přitahuje - zde v roli krále blbcůGeorgia.Šarmantní, nevyzpytatelný egocentrik, dobrodruh… narcis. Provokuje pohledem do kamery, abychom ho také měli rádi. Přesvědčen, že má vždy morální převahu, i když se chová ohavně („Budeme sdílet jenom hezké chvilky…“) Drží fasádu. //Emannuelle Bercot, která za roliTonyzískala ocenění za nejlepší herečku na FFvC je rovněž vynikající. Ukazuje námTonyinuhluboce zakořeněnou nejistotu a nervozitu, nízké sebevědomí, které jí pokaždé vžene do náruče „osobního kouzla“ svého muže; její neschopnost vidět, jak moc jí opakovaně ubližuje. // Předvídatelnost děje se vznáší nad filmem od začátku. Nebudeme nic zastírat - víme, o co jde: děj se může stočit jakkoliv, konce jsou ovšem vždy stejné. Mezi tím se rozcházejí a zase dávají dohromady; v nekonečném opakování zkoušejí naší trpělivost. Frustrující je i závěr, kdy se zdá, žeGeorgiospálil za sebou všechny mosty aTonyho konečně odstřihla a divákovi se stejně nabízí detailní záběry jeho obličeje (tzv. laskání kamerou) s obdivným pohledem exmanželky. Nejprve tedy režisérka rozebereGeorgiovudestruktivní povahu na kousíčky, aby ho nakonec romantizovala stejně jakoTony.P. S.: Odzněla zajímavá věta, cit.:Kdy máme v životě závorku..?

Příliš dlouhé a popisné. On a ona v turbulentním vztahu. Scény plné lásky střídají ty nenávistné. Obviňování, rozchody, smiřování a tak pořád dokola. Film nejde po povrchu, snaží se obě postavy ukázat v celé pestrosti jejich temperamentů. Cassel je v gestech a mimice úsporný, přesto umí vyjádřit jakoukoli emoci. U Emmanuelle Bercot je tomu naopak. Mistrně předvádí všechny nálady své hrdinky - od tichého pozorování k výraznému smíchu, pláči, křiku..., a odvádí tak výjimečný výkon. Vzhledem docela nevýrazná herečka na plátně ožívá ve výrazových prostředcích, v náladovosti přecházející v hysterii. (Nedivím se ocenění Nejlepší herečka na festivalu v Cannes 2015). Jediným snad pozitivním příběhovým segmentem pro mě bylo utvrzení názoru, že úraz není náhoda. Je důsledkem psychického stavu člověka. Dialog rehabilitační sestry s hlavní hrdinkou hned v úvodu filmu se mi líbil moc.Koleno odráží naši duševní pružnost, schopnost odstupu a zpětné reflexe...Fyzicky se neuzdravíme, pokud se nezahojíme psychicky...Výborná hudba. 65%

Další zářný příklad filmu, který by v USA nikdy natočit neuměli. Nejsilnější žánrová disciplína pro Francii a zvláště pro režisérku. Po Polisse Maiwenn opět nabídla strhující podívanou na zničující, ubíjející a toxický vztah, z něhož téměř nikdy nevede cesta ven. Emmanuelle Bercot podává famózní výkon, avšak nelze opomenout stejně uhrančivého Vincenta Cassela. Ostatní se kolem nich tak jen míhají, protože se soustředíme pouze na tu neuvěřitelnou sinusoidu plnou vzestupů a pádů v jednom vztahu, což někteří velmi dobře známe, podvědomě či vědomě vyhledáváme anebo před tím raději v pudu sebezáchovy utíkáme. Přesně proto mám rád francouzské filmy.