Koe no katači (2016)

Silný a z môjho pohľadu aj smutný príbeh o detskej šikane k hendikepovanej osobe (nepočujúcej Shouko), pričom následne sa z chlapca Ishida, ktorý ju šikanoval (hlavne, no nie len on sám) stáva odsudzovaná osoba, od ktorej sa odvrátia aj kamaráti. Chlapec sa so zmenou nedokáže vysporiadať a upadá do depresie. O pár rokov neskôr si naplno uvedomí svoje chyby + zlé správanie a snaží sa s dievčaťom skontaktovať, ako aj požiadať ju o odpustenie. Časom spoznáva, že v spoločnosti nepočujúcej Shouko sa cíti príjemne a chce jej byť nablízku. Zároveň spoznáva aj pár nových ľudí. Čo mi však v príbehu vadilo bolo napr. keď ju v detstve v triede šikanoval, tak sa nikto výrazne nepostavil proti. Takisto keď už po odhalení šikany vedením školy bol Ishido odhalený, nepočujúca Shouko ho napriek predošlému trápeniu neodsúdila a pomáhala mu vyčistiť jeho popísaný stôl, no on sa aj tak zachoval hnusne. A najviac m vadili nasledujúce dve scény: to tmavovlasé dievča jej aj v dospelosti robilo zle, prieky a správalo sa k nej hnusne (hlavne v tom kolotoči), no nikto na to poriadne nezareagoval. A ten pokus o samovraždu nepočujúceho dievčaťa, keď už boli konečne s chlapcom spolu a odpustila mu jeho správanie v detstve aj jej mamina.

Začalo to ako najviac priemerné romantické anime pri ktorom som si vedel domyslieť zvyšok filmu. A aj by som sa trafil nebyť toho silného emocionálneho momentu, ktorý prekvapil aj mňa. Nebyť tej jednej scény tak by to nefungovalo. Všetky tie šponované emócie ktoré sa kopia od začiatku by nevyvrcholili tak efektívne nebyť tej jednej scény. Mimo nej krásna animácia, ale inak nie je viac čo chváliť. Na papieri to je stále veľmi obyčajná zápletka, ktorá len funguje na dobrej štruktúre scenára a pekným obrazom.

ZKoe no katačijsem byla upřímně velmi zklamaná. Pustila jsem se do něj na základě doporučení i nadšených recenzí, ale musím říct, že vysokému hodnocení nerozumím. 🫤 Téma šikany a hluchoněmosti je samo o sobě silné a těžké. O to víc jsem čekala, že mě příběh zasáhne. Jenže postavy mi zůstaly překvapivě cizí. Jejich chování na mě působilo iracionálně, jejich záměry a pohnutky často nebyly čitelné a přestože je z odstupu jasné, o čem film „chce být“ (šikana, sebeuznání, sebedůvěra, vina), jako divák jsem k těmto tématům nedostala dost opěrných bodů. 🤔 Hodně se odehrává v hlavách postav, v jejich vnitřních monolozích a pocitech, ale bez dostatečných indicií, které by divákovi pomohly se v jejich psychice orientovat. Chápu, co film sděluje na obecné rovině, ale emocionálně mě minul. Vizuálně je snímek krásný a řemeslně zvládnutý, o tom žádná. Jenže u takto silného tématu mi to nestačilo. Film ve mně nevzbudil soucit ani hlubší propojení s postavami, což je u tohoto typu příběhu zásadní problém. Možná jsem zkrátka nebyla cílový divák, ale za sebe říkám, že očekávání vyvolaná recenzemi zůstala nenaplněná.

A Silent Voiceje hodně silný a emotivní a fakt se tě dotkne. I když je animovaný, emoce působí strašně opravdově a přirozeně. Animace je krásná, jemná a hodně se soustředí na pocity postav. Hudba a ticho tu fungují skvěle a vytváří hodně silnou atmosféru. Některé scény jsou těžké a nepříjemné, ale právě to dělá film tak silným. Po dokoukání ve mně zůstal ještě dlouho a donutil mě přemýšlet. Celkově je to dojemný, upřímný a nezapomenutelný film. Dávám5z5hvězd.

Až do poloviny jsem se  nudila a jen z úcty k tvůrcům film nevypnula. Následoval kostrbatý skok v čase a proměny v chování postav. Ač to nebylo příjemné, alespoň se něco poutavějšího začalo dít. Druhá polovina dala překvapivě zdařile nahlédnout na rozdílné prožívání a reakce jednotlivců. Předvedla, jak složité bývá domluvit se, pochopit se. Závěr je vystavěný dost dramaticky, ale zažila jsem vícero takových dramat v životech mladých lidí. Cesta k vzájemnému pochopení a přijetí je zde jasná, reálná, bez přílišného patosu.