Mezičas (1981)

Při sledování filmu jsem si musel vzpomenout na Miloše Nedbala, který tyhle jedovaté dědky uměl dokonale. A v Petru Haničincovi našel výborného nástupce, byť ten způsob se v detailech liší. Nedbalovy hlášky v sobě nesly určitou aristokratickou povýšenost, zatímco ty Haničincovy spíše vnitřní žlučovitost. Možná i proto Jiří Hubač o rok později svedl tyto dva dohromady do seriálu Dobrá voda, kde Haničinec také prudil všechny kolem, ale při konfrontaci s Nedbalem přece jenom musel přijmout roli toho submisivnějšího.

Zpočátku se to rozbíhalo hodně rozpačitě, ale postupně to dostávalo větší šťávu a Hubačovi nelze upřít, že dokáže vystavět zajímavý příběh a dobře propracovat psychologii postav. Když se k tomu přičtou slušné herecké výkony zejména Luťanského a Haničince a překvapivě otevřený závěr, tak se i přes tu televizní inscenační láci nakonec přikláním ke 4 hvězdičkám.

Ne v každé rodině to funguje jak má. Buď se vlivem sporu odloučí rodiče s dětmi, nebo sourozenci a nebo také v obou případech. A cesta ke smíření je po určité době trnitá a v překonávání bariér ohromně složitá. Mezilidské vztahy se v rámci dramatické tvorby hodně používají a to se všemi charakteristickými vlastnostmi. Platí to i pro tuto ryze televizní inscenaci. Různých eskapád v rámci vzájemných vztahů a dělání schválností je tu více než dost. Život je už prostě takový. Dojde nakonec ke smíření, v tomto případě otce s poněkud problematickým synem? Scénář pojal Jiří Hubač tak dobře, až je škoda, že se zpracoval v rámci televizní tvorby. Výpravný film by tomu slušel daleko více. Koncept děje je stavěný především na dialozích, takže divadelnost, obzvlášť v televizních kulisách, z toho doslova čiší. A tak se stalo, že dramatické scény nevyznívají tak, jak by měly, což je na celé dramatické koncepci nejzávažnější chyba. Hodina a tři čtvrtě stopáže je tudíž až zbytečně moc, neb se objevuje nemalý počet naprosto hluchých scén. Je to zkrátka takové ledabylé, takže po shlédnutí se k tomu určitě leckdo jen tak rychle nevrátí.

Petr Haničinec byl příliš teatrální, Ivan Luťanský na boxera moc přeslazený, Vladimír Dlouhý ve svém servilním a krajně nekritickém obdivu ke staršímu bráchovi téměř nesnesitelný. Zato se mně líbilo plebejské prostředí oldschoolové tělocvičny, kde borci v homolkovských teplácích tancují na pětníku okolo archaických pytlů a plechových skříněk a lapy jim dává Z. Srstka (a snad i boxerská legenda Josef Němec - opravte mě prosím, jestli se mýlím). Závěrečný zápas pak na člověka dýchne specifickou spartánskou zatuchlinou socialistického sportování ve stylu "nic neřeš, popadni jen tepláky a koukej makat".

Pokud se mezi tvůrci snímku vyskytne jméno Hubač, je to vždy známka vysoké kvality. Také tento televizní film to potvrzuje. Po stránce vztahů je to nadčasové drama o zklamání rodičů z neúspěchu svých dětí, které mnohdy vede k jejich zavržení. Tentokrát naštěstí nevraživost nepronikla do vzájemných sourozeneckých vztahů Vaška a Michala, které skvěle ztvárnila dvojice tehdy mladých herců - Luťanský a Dlouhý. Snímek možná nedosahuje v oblasti dialogů kvality Nezralých malin, Tažných ptáků či Ikarova pádu, ale pořád je to standard. Ukazuje se, že vzhledem ke svému věku si Hubač lépe rozuměl se seniory než s mládeži. Zaujaly mne dlouhé husté vlasy chlapců té doby. Dneska je většina mladých mužů vyholená nebo plešatá. Po letech jsem se ráda vrátila do časů, kdy měli kluci ještě bujnou kštici.