Marianne de ma jeunesse (1955)

Duvierova Marianne de ma jeunesse (zřejmě stejně jako její literární předloha, kterou jsem žel nečetl) zjevně parafrázuje úhelný román francouzské moderní literatury - Kouzelné dobrodružství Alaina-Fourniera. Do uzavřeného venkovského mikrokosmu, spleti nejrozmanitějších chlapeckých vztahů, vstupuje nevšední jinoch - nikoliv Velký Meaulnes, jenž vtěluje tajemství dálek, symboličnost věcí a vůli žít přese vše danosti a poměry, ale „Argentiňan“ Vincent, jehož obestírá aura lásky, člověk bytostně sváteční, v jehož blízkosti je blaho pobývat, neboť kolem sebe šíří pokoj a mír a bezpečí a k němuž se přicházejí ztišit i šelmy lesů a lidských obydlí. Několika pozvolnými kroky, které váží sílu vypravěčovu, Vincentovu i všech ostatních, kroky, které mohou připomenout vytrvalé propadání se lednovými závějemi v podlesní úvozové cestě sevřené zčernalými šípkovými keři a prastarými planými jabloněmi, se rozdýchává zvláštní iniciační příběh, který nadechnutí za nadechnutím přibírá do toho vzdušného tance i diváka. Tento dojem zesiluje obdivuhodná Burelova kamera, která zvláště sugestivně zachycuje lesní atmosféru a vztahy mezi blízkým a vzdáleným: všem výhledům přisuzuje dokonalou moc strhnout a přizvat k nebezpečné dobrodružné cestě. Od počátku však film - oproti jeho zmíněnému pravzoru - shazuje jeho doslovnost. Co Alain-Fournier dokázal vyjádřit náznakem, Duvier vyjadřuje se vší naturalistickou doslovností - a žel i setrvačností. Vyprávění se tak záhy ocitá na nepevném podloží, na kluzkém svahu a smeká se do té nejzbytečnější hrůzy, již vyjadřuje mrtvý zrak uškrcené srny. Bylo opravdu nevyhnutelné zabít zvíře, aby byla znázorněna vražedná hořkost nenaplněných dívčích snů? (Nadto, celá kratičká epizodická linie s Lisou je vlastně jen zbytečnou romaneskní vskuvkou.) Nepodařilo by se oběma vidoucím - Duvierovi a Burelovi - ztvárnit tuto propast jinak, aniž by zbytečně ten zvířecí život vyhasl?(24.10.2020)

Marianne mého mládí. Julien Duvivier si v nezvykle poetickém snímku hezky hraje s žánrem. Nechává pěkně vyznít dobrodružný nádech objevování záhadného paláce za jezerem v podání klukovské party, které nechybí smysl pro čest. Doplňuje ho s romantickým příběhem o lásce dospívajícího Vincenta ke krásné Marianne a v jistých chvílích mu dodává až rysy pohádky o záchraně uvězněné krásky spod rukou zlého mužíka v černých šatech. V obklopení krásnou přírodou, kde se stejně jako uvnitř starých budov zastavil čas i technický pokrok, dostávají důležitou roli nejen zámečtí psi, ale i smečka srnců. Přesto víc než ve stylu pohádky pro děti a mládež se film nese na vlně nostalgického vyprávění pro dospělé, dávajícího vzpomenout klidně na soudobé poetické filmy Václava Kršky. Pěkný kousek, který se překvapivě obešel i bez větší dávky sentimentu. Jen škoda, že v roce 1955 to ve Francii nenatočili již barevně.75%(09.05.2020)

Nádherná romanticko - dobrodružná pohádka, která má v sobě kousek dobrodružného objevování z Cesty do pravěku, kusanec romantiky ze Stříbrného větru a lehkost francouzských romantických filmů. Docela mě mrzí, že jsem neviděla i německou verzi, Bucholz by mohl být jako Vincent hodně zajímavý.(01.03.2013)

Pohladenie po dusi cinefila   : 89 %(19.04.2022)