Marie-Octobre (1959)

Škoda, že ty postavy jsou tak šablonovité a jako celek to není víc propracované, jinak by to byl naprosto bezchybný film. Mám s tím trochu podobný problém, jako pár dnů zpátky s Velkým hráčem - má to skvělou atmosféru, už první minuty mě naprosto vtáhly do děje a až do konce mě to napětí nepustilo a celý ten příběh vyprávěný skrze styl konverzačky a la Dvanáct rozhněvaných mužů mi přišel zajímavě vedený... jen ne tak chytře, jak mohl být. Mělo to na to, rozehrát víc možností, větší psychologii, ale takhle se to jen spokojilo s verzí, která sice stačí, ale je na ní vidět, že mohla předvést víc. Hlavně to teda je vidět u charakterů postav, které většinou fungují na základě jedné vlastnosti, kterou má daná postava po celý film a se kterou v celé debatě figuruje, ale chybí jim větší realističnost, která by tomu mohla dodat i větší napětí ohledně toho, kdo z nich tehdy zradil. A i závěr by tím pádem mohl být více překvapivý a silný. Vlastně jediná postava, které jsem věřil opravdu všechno, je ten kněz, protože se jako jediný snaží přemýšlet nad rámec toho jejich předem vytyčeného konfliktu. Jinak jsem ale docela spokojený, bavilo mě to sledovat po celou dobu a mysteriózní je to naštěstí dost, jen to nemá vychytané všechny mouchy. Slabé 4*

Resit davnou minulost, ne vzdy muze vynest spravedlivy verdikt. Solidni drama z jedne mistnosti, kdo pred patnacti lety udal gestapu svou skupinu odboje? Dobre sepsane dialogy, ktere odkryvaji, vesmes nechvalyhodne rysy jednotlivych postav. Dobre herecke obsazeni. Myslim si, ze namet mohl nabidnout jeste lepsi drama, ale i tak spokojenost.

Vlajkovou loď žánru konverzačního dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů jsem svého času zhlédl bez výrazného nadšení, ale Marie-Octobre pro mě znamenala jednoznačné překvapení a zařadil jsem si ji na ono místo, které bylo určeno Lumetovu snímku. Kvalitní dialogy, silné téma, hledání zrádce a vraha ve svých řadách a špičkové herecké obsazení zaručují atraktivní podívanou, která ani po 60 letech od svého vzniku nezestárla. Interiérové konverzační drama obvykle navozuje dojem divadelního představení před filmovou kamerou a ani tady se tomu nevyhneme, ale osobně nepovažuju tenhle fakt za handicap. Za mě palec nahoru, celkový dojem: 90 %.

Je jich deset. Dřív spolu dělali v odboji a pak se jejich cesty rozešly, Po čtrnácti letech se opět setkávají a jak brzy zjisti, ne za účelem přátelského shledání, nýbrž proto aby byl odhalen člen co je udal gestapu, které zabilo jejich vůdce. Já mám tedy pro podobné konverzačky v jedné místnosti o vytahovaní starých křivd slabost . V Marie-Octobre vše začne relativně stejně jako v jiných podobných filmech. Nejprve jsou všechny postavy rádi že se vidí nebo to alespoň dělají. Probíhá žertování a vládne pohodová nálada. Pak se dozví proč byli sezváni. Nikdo zpočátku nemůže uvěřit tomu že by mohl někdo z nich zradit. Až pak se dozvídají víc a jejich role se rozdělují. Někdo by to radši neřešil, druhý to zlehčuje, další to zase až moc prožívá. Nakonec se ale stejně všichni začnou střídavě vzájemně obviňovat, protože když před vámi stojí otázka zrádce, vzpomenete si (možná i v zájmu své vlastní záchrany a v zajetí strachu) na cokoli. Kdo měl známosti, kdo se choval jako neurválec a tak dále. I když mě některé věci zpočátku moc nepřekvapovaly (tím mám na mysli hlavně chování postav), i tak mě to bavilo. Bylo zajímavé sledovat celou debatu a ve své době to muselo působit ještě napínavěji. Postupně se vše začne samo sebou ještě víc zamotávat, vyhrocovat, na scénu přichází řada možných verzí a některá až šokující odhalení. To taky není u podobných filmu nic moc vyjímečného, některé věci se i v druhé polovině daly předpovědět a nemusíte být úplně Sherlock Houmes třetí kategorie abyste odhalil zrádce dřív než film. Ale i tak mě to s přibývajícími minutami začalo čím dál víc vtahovat do děje, nad mnoha věcmi jsem musel přemýšlet, zvládly mě skutečně i překvapit a samotný závěr mě postavil i před otázky morální, na které už tak jednoznačné odpovědí neexistují. Celkově musím říct, že i když mě Julien Duvivier některými svými jinými filmy ze stejné éry nepříjemně šokoval, tak převedení této konverzačky na filmová plátna zvládl výborně. Škoda že úplně nezabránil tomu aby to místy působilo jako přetaženě za vlasy a ve vyhrocených momentech musel do filmu pouštět podivnou grotestkní hudbu jak z cirkusu. Zase se mu ale povedla ta důležitá atmosféra jednoho pokoje a zlomového večera. A já si to užil. Jen si kladu otázku, jestli jsem nenapsal zbytečně krátký koment.

Neprávem pozapomenutý, ale vynikající film ze staré francouzské školy. Přesto, že se celý děj odehrává v jedné místnosti, díky výborné kameře, dokonalým dialogům, ale především díky perfektním hereckým výkonům všech zúčastněných (sešel se tu opravdu francouzský herecký výkvět z té doby - někteří z nich byli ještě na vzestupu (Ventura, Reggiani) vzniklo dechberoucí drama lásky, dávné viny i trestu. A jako "třešnička na dortu" nezapomenutelná Danielle Darrieux jako Marie Octobre, dost možná v jeji herecké roli životní. Ani ne moc překvapivě, ale vybavil se mi jak film "Deset malých černoušků", tak i "Dvanáct rozhněvaných mužů" - možná díky té stále "houstnoucí" atmosféře, i překvapivým zvratům. Poklona pane Duvivier, při druhém shlédnutí jsem docenil i ty nenápadné detaily, které mi při prvním shlédnutí (loni) unikly.