Mank (2020)

Ten styl z 30. let z toho filmu úplně vyzařuje. Ale to je tak z mého pohledu všechno. Asi je nutné nejdřív vidět film, o kterém to vlastně je -Občana Kanea(a já neviděl). Pak je asi taky dobré znát nějaké tehdejší osoby a osobnosti a vztahy. A pak je dobré se trochu orientovat ve filmovém průmyslu a studiích. A pak je třeba mít rád takový typ filmů. Tohle se úplně vymyká z toho, na co jsme uDavida Fincherazvyklí. Mám dojem, že ten do toho šel jenom proto, že scénář napsal jeho otec, ne? Už jsem od něj zažil dvouhvězdičkové filmy, ale tady mám chuť sáhnout ještě níž. A chuť opravdu zvítězila. TedaGary Oldmanje vynikající, ten se neokouká a plátno si utrhnul pro sebe. Ono je to vlastně celé zahrané, zrežírované a natočené hezky. Ale děj vůbec nezaujal.

Není to můj šálek kávy. Fincher natočil film podle předlohy díla svého otce, která pojednává o vzniku jednoho ze zásadních filmů kinematografie - Občan Kane. Chtěl tak zdát hold nejen svému taťkovi, ale taky Mankiewiczovi a jeho neskonale svérázném psaní scénářů. Mank tak není dílem pro každého a už vůbec to není typická Fincherovina. Je to upovídaný černobílý politicko-biograficko-hollywoodský snímek, který přinese dva děje propojené do sebe a na sebe vázané se spousty jmény, ve kterých se postupně možná začnete ztrácet. Někdy je až moc řekněme nudný a bez chuti po novotách. Někdy však začne chrlit dynamické monology Garyho Oldmana, které ho jsem si v roli Manka užil a jeho herectví je prostě kus vášně a vnesení do tohoto filmu více naděje. Stejně tak Amanda Seyfried, která svoji roli uchopila bravurně a ikdyž se to zdá jako "divnověc" užíval jsem si ji v tomto filmu jako nikdy, vynikla. Mank má dobrou hudbu, kulisy (přece jenom oscar za výpravu) a slušně hraje i režie Finchera. Avšak to je utahaný a na Fincherovi poměry slabý odvar bez nadhledu a větší odvahy poslat něco velkého do světa. Za mě Fincher šel na adaptaci, které jen chtěl vzdát poklonu a tu stejnou i tátovi. Pro mě šlápanec vedle. Asi však pro mě vyfikanější než Ed Wood. Finále je přece jenom na úrovni. Škoda jen, že to trošku nezkřípnul a neudělal si trochu jinou adaptaci. - 65 % -

Filmařsky excelentní výprava do zákulisí Hollywoodlandu třicátých let minulého století v očích alkoholického spisovatele v podání fenomenálního - a jako vždy démonického - Garyho Oldmana, který by nezahrál repliku špatně. Dobová atmosféra je nasátá ať už preciznou expozicí černobílého obrazu, či zvukové stopy, která zachycuje brilantně dobové šumivé audio, nebo všemi elegantními kostýmy a noblesní mluvou mezi smetánkou -- tohle všechno si Fincher ošéfoval bravurně. Problém je v tom, že točil Manka pro sebe. Pro konzumního diváka je tohle film nezáživný. Obyčejný divák to buďto po chvíli vzdá, že to zkrátka není pro něj a nerozumí tomu, nebo se prozívá až do konce, přes všechny ty politické žvásty a nepřehledný množství jmen jednotlivých postav, z nich většina ani nebude na obrazovce, a řekne si, že mu to ani nic nedalo. I já nemám nejlepší přehled o dění dané doby na poli filmového průmyslu (a Občana Kanea jsem ještě bohužel neviděl, stydím se říci), ale zajímala mě historická estetika a kompozice. Já si v tom své našel a určitě si nemyslím, že by Mank měl být v modrých číslech, ale na druhou stranu mám pocit, že onen film bude opravdu doceněn až časem, postupně bude uzrávat a za několik let se na něj ohlédneme s tím, že Fincher to vlastně zvládnul na výbornou, jenom my jsme to dostatečně nedocenili v době premiéry. A Lily ... ta je nádherná i na černobílým obraze.

Imerze absolutní. Opravdu mě ten studiový svět 30. let pohltil a nenudil ani chvíli. Ovšem nezastírám slabost pro ironické spisovatele libující si v sebedestrukci a citování Cervantese.
Mank je taková kombinace Kanea, Sunset Boulevard a Once Upon a Time in Hollywood, jehož dravost naprosto postrádá.  Kanea pokládám spolu s Casablancou za nejlepší zvukový film první poloviny 20. století a oceňuji, že struktura vyprávění právě Kanea trochu připomíná, i když je zdejší retrospektiva mnohem chudší, jednodušší a monoperspektivní. Líbí se mi, jak pečlivý a klidný ten film je. A chvílemi dost vtipný. Scénu v salonku, kde se rozmlouvá o socialismu a málem se začne hrát Internacionála, pokládám za jednu z nejlepších v daném roce. Mank obsahuje velmi přesné a aktuální momenty („Every vote counts“). Ano, je to trochu tezovité. Ano, chová se to k otcovu scénáři až moc pietně. Zasloužilo by si to ještě hlubší konflikt a nezlobil bych se, kdyby byl Mank o hodinu delší a zaobíral se v ní vztahem s Wellesem. Přesto je Mank vybroušený a poctivý a zaslouží si dostat se přes sekretářku vaší sekretářky až k té obrovské lahvi šampaňského.

Netflix má na svědomí dalšího režiséra a je velká škoda, že to musí být zrovna Fincher. Kdysi největší talent své generace si splnil sen a natočil film podle scénáře vlastního otce, ale divák přes dvě hodiny trpí. Mank je pouze sterilní konverzačka, humor nefunguje, děj je nepřehledný a obsazení no name koštěte do role největšího pojmu klasického Hollywoodu je poslední hřebíček do rakve.