Manekýna v červené (1958)

Kdeže triler, iba prosté krimi, aj to riadne odľahčené, v závere ktorého nechýba povestný ženský výkrik. Z filmu cítiť, že nie je samostatný, ale že je súčasťou série s podobnou krimi tematikou a tými istými hl. postavami - ergo niečo na spôsob seriálu. Apropo postavy - tak tie sú až na komicky ladeného a jednoduchého "pomocníka" Freddyho úplne nezaujímavé. Aj to má za následok, že film ma dosť nudil. Takéto odľahčené kúsky ma nemajú veľmi čím zaujať, a to pritom škandinávske filmy mám rád. Možno v dobe vzniku si ľudia pod mysterióznym trilerom predstavovali toto, ale dnes je to skôr nevýrazná krimi úsmevnosť bez akejkoľvek atmosféry a so záverom, kde sa mladšia žena nechá zadusiť (!) staršou ženou.

Áno, film možno bez preháňania prirovnať so staršími talianskymi filmami "giallo" a je teda celkom uveriteľné, že sa otec tohto podžánra Mario Bava inšpiroval Manekýnkou v červenom v momente, keď tvoril scenár k svojmu filmu Šesť žien pre vraha. Ten sa takisto odohráva v modelingovom prostredí, hýri farbami a má prekvapivú pointu, len sa v ňom nešetrí krvou. Aj z toho dôvodu je Manekýnka v červenom skôr mysteriózne ladenou starosvetskou kriminálkou, ktorá sa (aj vzhľadom na dobové pomery) vyhýba otvorenému násiliu a tempo je takisto pomerne pomalé. Pochváliť treba farebné ladenie a atmosféru, čo sú ingredience, vďaka ktorým je film po vizuálnej stránke potešením pre oko diváka. Pre fanúšikov gialla je Manekýnka v červenom rozhodne zaujímavá filmová skúsenosť, pre ostatných možno trocha zdĺhavé, ale určite neurazí. Na rok 1958 pokroková švédska krimi, ktorá tak trocha predbehla dobu.

V podstate právoplatný predchodca gialla, až by človek povedal, že Manekýnka v červenom ustanovila niektoré jeho štylistické a naratívne prvky a časť zo zisku každého gialla by mal ísť do švédskych vreciek. Takže tu máme dýky v chrbtoch, viacero mŕtvol mladých žien, módne prostredie, figuríny, zameranie vizuálu na červenú farbu, dokonca aj mačku a ako bonus totálne za vlasy pritiahnuté, ale prekvapivé rozuzlenie. No a kopec logických dier. Čiže skvelý materiál pre porovnanie klasického gialla a švédskeho filmu. Ako detektívka to už zostarlo, ani nepochopíte, prečo niektorí ľudia museli zomrieť, ako sa dostali mŕtvoly tak vysoko a pri poslednej vražde sa budete nahlas smiať.

Detektivka po švédsku, která zestárla.

Na osmapadesátý rok to nebylo věru špatné, musím se ale přiznat k tomu, že se mi snímek v poslední třetině už poněkud vlekl. Zkušený estét by dnes jistě dokázal film odborně vedenými střihy vytvarovat do oku mnohem více lahodící podoby a k lidskému pozadí tolerantnější stopáže. V zásadě ale mohu říct, že se pro mě jednalo o vcelku příjemné překvapení, u něhož jsem se po většinu času slušně bavil, jen bych jistě ocenil, kdyby se v příběhu nevyskytovala postava Freddyho, která mi k srdci rozhodně nepřirostla. Tuhle podivnou módu, instalovat do děje zcela zbytečnou, ale zato převelice humornou postavičku, jsem nikdy nechápal. Líbila se mi kamera, pochválil bych i zvuk, ale chvílemi jsem si připadal jako na návštěvě dentisty, který mi právě odstraňuje pomocí ultrazvuku zubní kámen. "Dýka v zádech, dům v plamenech, oprátka na krku. Určitě jde o stejného pachatele". Aby taky ne, s téměř shodným modem operandi. To mě fakt dostalo. Ale jo, docela fajn thriller, který sice místy lehce drhnul, ale ty tři pěticípé si zasloužil. / Poučení: Kdo maže, ten jede. A nehlučí.(20.04.2024)