Mandala (1971)

Jissoji rozpracovává - tentokráte (převážně) v barvě - mnohá témata předcházejícího filmu Mujo: především tématiku touhy, náboženství, smrti, individuálního nihilismu a nemožnosti (?) společenství, lidské závislosti. A zde ještě důrazněji i situaci odcizeného moderního člověka - vždyť úvodní scény filmu vyobrazující závislost na sexuálním ukojením jsou jen dokladem snahy moderního člověka zaplnit prázdno či vytěsnit trauma nemožnosti (?), obtížnosti skutečného vztahu k druhým lidem, a to pomocí sexu, erotické touhy. Právě ta dodává člověku ukotvení, jistotu - a je to právě jeho zrcadlový odraz v náboženství, kde se podstata orgasmu manifestuje - v suspenzi času se tělo otevírá věčnosti: klimaxu boha čili orgasmu těla. A je tu i krásně naznačen přechod - jak správně naznačil uživatel Drolin - mezi situací jedince a jeho snahou nahradit nefungující běžné lidské společenstvím novým, založeným právě na nihilistickém a odcizeném chápaní sexu a náboženství formou sekty. /// I tento Jissojiho film se vyznačuje velmi výraznou estetickou stránkou - a i když uznávám jistou samoúčelnost ve vyjadřovací řeči, především kamery (avšak ne změně barevného a černobílého obrazu) - musíme ocenit cit pro kompozici i nápaditost v konstrukci filmových obrazů.(06.05.2015)

Po osobnějším Mujo s důrazem na problematiku jednotlivce se Jissoji v Mandale zaměřuje na uskupení, tedy fungování, malé sekty (poměrně časté téma, zvláště na začátku milénia, japonské kinematografie), a jejím hledání utopického ideálů nastaveném společnosti. Stejně jako ostatí podobné projekty však i tento končí záhy.(20.07.2013)