Mahler (1974)

Mahler je jednou zo snímok, ktorá patrí do životopisnej série filmov Kena Russella. Nepoučený divák, ktorý nie je oboznámený s tvorbou tohto britského filmára, by sa mohol mentálne pripravovať na takmer dve hodiny surovo naložených faktov o živote hudobného velikána: Tento divák by však mohol nakoniec byť príjemne prekvapený alebo hlboko pohoršený. Pretože slovné spojenie „životopisný film“ v slovníku Kena Russella znamená nepredvídateľne usporiadaný syžet, surrealistické scény, absurdné situácie, do ktorých sú postavy vovedené a metafory, ktoré sa bez biografie protagonistu v ruke len ťažko dekódujú. Skvelý zážitok na (stredne veľkom) plátne v učebni:))

V zobrazení postavy samotného Mahlera sa Russell vyhýba zvýrazneniu dobrých, alebo príjemnejších stránok jeho osobnosti a vykresľuje ho skôr ako despotického a trpiaceho génia, čo však skladateľovmu filmovému portrétu paradoxne vôbec neuberá na heroickosti. Evidentná je práca s myšlienkami obdobia romantizmu o umelcoch zakúšajúcich rôzne tvorivé muky, z ktorých sa potom rodia nesmrteľné diela. Obraz romantického myslenia je viditeľný aj v samotných Mahlerových výrokoch o tom, že on sám je hudbou, že byť skladateľom je jeho náboženstvom, alebo v Russellom dôraze na autobiografickosť Mahlerových diel, čo samozrejme tiež zapadá do myšlienok a estetiky obdobia romantizmu. Samotné finále je plné idealizmu – hudba je obrazom lásky – obrazom, ktorý tu zostáva naveky. Estetika sedemdesiatych rokov sa naplno prejavuje v surreálnejších scénach filmu, akými sú Mahlerov pohreb a Mahlerova konverzia na katolícku vieru. Aj keď jeMahleroproti ďalšiemu Russellovmu hudobnému životopisu –Lisztomania– vizuálne umiernenejší, nemohli mi uniknúť isté prvky, ktoré Ken Russell zopakoval o rok neskôr vo vyššie zmienenom filme. Predovšetkým je to záber v scéne Mahlerovho pohrebu, kedy jeho manželka Alma používa gramofónovú trúbu ako falický symbol, ktorý korešponduje s podobným záberom vLisztomanií, tentokrát ale s použitím nadrozmerného falusu. Ďalším spoločným znakom pre oba filmy je dôraz na antisemitizmus Richarda Wagnera a jeho ženy Cosimy, ktorý v oboch snímkach dostáva nacistické konotácie odkazujúce k neskoršej apoteóze samotného Wagnera v hitlerovskom Nemecku. Scéna Mahlerovej konverzie na katolícku vieru používa postupy charakteristické pre postmodernu – kombinuje v sebe odkazy na udalosti moderných dejín s použitím formátu nemého filmu a vo svojej prehnanosti pôsobí satiricky. Dojem ostrej satiry je umocnený použitím notorickej Wagnerovej melódie zValkýryotextovanej pre účely filmovej scény. Do filozofie postmoderného kina zapadá aj umiestnenie niekoľkých referencií na kultúrne či historické udalosti, ktoré síce časovo presahujú osobu Gustava Mahlera, no zato priamo súvisia s jeho hudbou a jej recepciou nasledujúcimi generáciami.

Nemám rád, keď gro filmu, ešte k tomu životopisného, tvoria retrospektívne pohľady, ešte takto časovo rôzne poprehadzované. Vytvára to chaos. Mám rád, keď je dej kontinuálny, pri živopisných filmoch to platí dvojnásobne. Režisér Russell to ešte doplňuje akousi formou bdelých snov, ktoré sú často absurdné, a keď na druhej strane nepostrádajú invenciu a podivný humor. Obsadenie Powella bola správna voľba. Fajn je aj tragikomický záver. Celkovo však film pôsobí nudne. A operné árie som musel pretáčať, to sa nedalo počúvať. Pasáží, kde napr. Mahler vysvetľuje svoje vnímanie boha svojim malým ratolestiam, je ako šafránu.

Russellova pomsta milovníkům vážné hudby číslo 2. Po Čajkovském přišel na řadu Mahler a je to skoro totéž. Russell rozsekal příběh chaoticky do flashbacků, které spojuje cesta nemocného skladatele vlakem. O Mahlerovi jsem se z těch střípků dověděl, že byl Žid, miloval přírodu, ale nedokázal milovat svou ženu. Byl to schopný zapřít víru a bojoval mezi tím skládat a dirigovat cizí díla pro peníze. Jeho hudba mě neřekla vůbec nic, vůbec nic jsem neznal. Horší (neznámí) herci než v Milovnících hudby, slabší příběh a subjektivně slabší postava i hudba. A samozřejmě si sem Russell nacpal svoje dementní psychedelie, které se naprosto nehodí a otravují... ovšem přiznám se, že u "pohřeb zaživa" nebo "konverze" jsem se i zasmál, i když na účet režiséra. A pár scén (příroda, dětství) je celkem pěkně natočené, takže aspoň ty 2* dám.

„Diriguji abych žil, žiji abych komponoval“Film odehrávající v posledním údobí  života hudebního génia Gustava Mahlera, je vskutku zvláštní. Klasický životopisný film to není ani náhodou, i když v těch retrospektivách odehrávající se ve skladatelově mysli během jeho cesty se svou ženou vlakem po návratu do Paříže ze Spojených států, se pár střípků z jeho skutečného života objeví (včetně jednoho z období jeho dětství). Ale mnohem více si z celého filmu budu pamatovat scénu fantaskního zobrazení Mahlerovo obrácení na katolictví, které bylo nutné, aby dotyčný získal "klíče od království vídeňské opery". Tahle scéna (zinscenovaná jako takový film ve filmu) mi na jednu stranu přišla dost nevkusná (viz Mahler stoupající s velkou židovskou hvězdou na bájnou horu Walhalla, kde musí projít pokořením od zdejší „kněžky“ ala Cossimy Wagnerové), ale když dotyční začnou na Wagnerovu Jízdu Valkýr zpívat(„Už nejsi žid, boj skončil, jsi jeden z nás. Teď jsi goj, dvěře jsou dokořán diktátor oper, Mahlere Seig heil,“), říkal jsem si, že je to i docela vtipná parodie. Vtipná je i scéna, kdy se Mahlerovi v mdlobách zdá, že ho zaživa pohřbívají. Takže pokud člověk k tomuto filmu přistoupí s vědomí, co tento film nabízí (velmi pěkné filmové záběry na přírodu – Mahlerovu životní inspiraci a především pak jeho úchvatnou hudba), a odprostí se od toho, co nabídnout nemůže (objektivně pojatý pohled na život skladatele), může být docela spokojený.