Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný (1992)

Juraj Jakubisko chtěl jednoznačně poukázat na celou řadu nových fenoménů porevoluční doby. Předně šlo o převlékání kabátů starých komunistů, pak třeba i svazky StB v nichž se ocitli i ti, do nichž by to řekl jen málokdo. Jenže s rozpuštěním doby socialistické se objevila také celá řada podvodníků, zlodějů, ale též prostitutek. Nemluvě o tom, že navrátivší se Robert Nonu upozorňuje, že to si jen Čechoslováci mysleli, jak je na západě skvěle. Bohužel to celé absolutně nefunguje jako celek a sledujeme spíše těsto pejska a kočičky, kteří do něj dali všechno. Celá řada těch témat by vystačila na samostatný film. V příběhu dvou žen to ale nedává příliš hlavu ani patu. Celé to působí spíše jako soubor řady klipů smíchaných narychlo do kupy. Střih tentokrát absolutně nevyšel.

Ve slunných lodičkách se dmout, do slavného Ritzu plout. Neztroskotat, neslevit. Nikdy bosky stát na vrakovišti, pomalu slanou vodu pít. Ženy říčné po sladkém ritu, říčné do fantazií. Nezapadlé, nezavadlé Sedmikrásky, které propadly, a ne samy, euforii Západu. Vlastní férii. Omést ze snů jíní, férově zamést s jinými.

Takhle přímočáře svižnou jízdu bych od Juraje Jakubiska nečekal! Československé filmy z posledních let bývalého režimu + prvních let po jeho pádu mají často hodně zvláštní atmosféru, v níž leckdy cítím víc deprese a současně víc odvázanosti a svobody, než kdy před tím, nejednou navíc s cenně autenticky zachycenou tehdejší náladou ve společnosti. Jakubiskovi se tu na pozadí příběhu dvou přítelkyň, kde se střídá a doplňuje komedie, drama, romance, road movie, krimi až gangsterka, podařilo zachytit rovnou celý prudký oblouk posledních let Československa od protestů roku 1989 před vrcholem sametové revoluce až po situaci roku 1992 s přicházejícím rozdělením ČSFR na dva samostatné státy. Jakubisko nezapře četné nadšené inspirace v otevírající se západní kultuře (jejíž vliv zde společně se spadnutím veškerých tvůrčích zábran cítit pomalu na každém kroku), ale jestli mě něco příjemně překvapilo, tak rozhodně to, jak nestranně se staví k zhodnocení různých problémů své doby a zbavuje se černobílého škatulkování, např. když jedna z hrdinek v době hroutícího se režimu zoufale obhajuje v davové bouři jednoho svého známého i navzdory jeho komunistickým názorům. I nová doba vytoužené, úspěšně vybojované svobody zde ne zrovna málo odkrývá (vedle četných i rovnou využívaných výhod) taky ukázku ještě větších příležitostí pro ilegální kšefty nebo hrozby rychlého pádu na totální mizinu. Příběh je plný epických zvratů, celkový film zábavný, napínavý i v lecčem bizarní, ale bizarní v tom stylu, kdy neztrácím zájem sledovat s pozorností dál a osobitý režisérův styl i přes ne zcela stoprocentní divácký soulad vítám a oceňuji a v mnoha směrech mě baví, stejně jako celý film. Deana s Dagmar byly skvělé a vyústění milostně vztahového trojúhelníku na pozadí kriminality (i s jemnými lesbickými náznaky) ažblierovské. PoTakmer ružovém príbehudruhý porevoluční Jakubisko, který se mi líbí, ač mám neblahé tušení, že možná poslední... (minimálněNejasnou zprávu o konci světaale ještě někdy zkusím).[75%]

Začátek devadesátek nabízel možnost experimentovat, místo setrvání při osvědčených filmovacích praktikách. Typickým experimentem je i tahle nepodařená záležitost s tak dlouhým názvem, že to radši zaplácám ještě delším textem, abych ho nemusel psát. Zkrátka, jedná se o film s úzkým okruhem bavících se diváků, tak úzkým, že je až zázrak, že se tady dostal do modrých čísel.

Hlboko podceňovaný snímok Juraja Jakubiska je okrem iného úžasným vizionárskym počinom, keď tvorca vedel dopredu odhadnúť správanie sa postkomunistickej spoločnosti. Tvorca mapuje počiatky novodobej demokracie s noblesou a smutným vtipom, jeho poetika je v príkrom rozpore s divokými časmi 90-tych rokov.