Kristove roky (1967)

Ak si nejaký divák myslí, žeKristove rokysú poctivým filmom československej novej vlny, veľmi sa mýli. To by ho totiž nemohol natočiť ako svoj debutový počin režisérJuraj Jakubisko. Napriek tomu, že dielo z roku 1967 ešte nie je typickou jakubiskovinou v štýle bizarných podobenstiev, akými sa autor prezentuje vo svojej neskoršej tvorbe, ide predovšetkým o nezáživnú záležitosť. O to väčšia škoda to je, keďže na prvý pohľad sa snímka javí ako obsahovo zaujímavá. Skutočnosť však po prvých minútach odhaľuje, že príbeh o slovenskom maliarovi Jurajovi, žijúcom v Prahe, ktorého stvárňuje český herecJiří Sýkora, je síce na postavy zameraným mixom drámy a komédie, ale je zároveň mixom nezáživným, takmer až nevýrazným. Problémom je fakt, že film si diváka nedokáže ničím získať už vo svojom úvode a neskôr je to ešte ťažšie. Takmer sto minút trvajúci počin preto môže pôsobiť ako dlhší, než v skutočnosti je. A to takisto nie je pozitívom. Obsahové filozofovanie o živote, a o to viac potom vo filmoch československej novej vlny, dokáže na diváka zapôsobiť (napríklad vo výbornej322režiséraDušana Hanáka), ale v tomto prípade sa míňa účinku.Kristove rokysú najmä z toho dôvodu diváckym sklamaním. Čiastočne si však za toto sklamanie možno môže aj divák sám, ak očakáva, že Jakubiskova raná tvorba - aj vzhľadom na dobu vzniku - je niečím lepšia, než jeho neskoršie počiny. Ale aby sme iba nekritizovali, tak záverom uvedieme pozitíva tohto filmu. Tými sú relatívne obstojná výprava v spojení s kamerou, ako aj obsadenie atraktívnejJany Stehnovej. Oplatí sa ale kvôli tomu snímku vidieť? Skôr asi nie. Bohužiaľ.

Spíš jen směsice znáhodilých impulsů, které propojuje především fakt, že v nich figurují stále stejní herci. Občas se ve filmu leskne pár světlých momentů, které překvapí svým zpracováním, ty ale zaniknou v poetickém blábolení hrdinů doprovázených extrémně přeexponovanou kamerou (což ale na druhou stranu poměrně chápu). Nevím tedy, co se to vlastně snažilo říct. Tématicky by to ale mohlo zaujmout nejednoho klasickéhoShakespearefanouška.

Poetický film s prvkami slovenskej novej vlny podobne ako Vtáčkovia siroty a blázni. Hlavný hrdina Juraj sa potĺka bezcieľne životom a nenadväzuje vážne vzťahy. Všetko je ľahko nahodené a voľne rozprestreté ako koláž scén vytvárajúcich atmosféru života umelca. Snaží sa vytvoriť pocit nutnosti životného zvratu, ale ten sa podobne ako celý film neukáže v plnej sile, ale len ako náznak. 70%

Myslím, že na Jakubiskově celovečerním debutu (Kristove roky, 1967) se dá krásně demonstrovat přínos, ale i problematičnost dravého, neohlížejícího se mládí (v tomto konkrétním případě personifikováno nikoliv pouze v osobě J. J., ale částečně i v poetice československé nové vlny) pro tvůrčí proces. Na straně aktiv: mládí si dělá věci po svém, je neklidné, hrozí explozí, nenechává se ničím spoutávat, zdá, že je pro něj cokoliv možné - v případě tohoto konkrétního filmu vskutku nelze přehlédnout jeho pozdvihující, extravagantní styl (obraz a zvuk, jež byste jinde horko těžko hledali). Bohužel: bývá toto mládí - zřejmě ruku v ruce s ohledáváním nových výrazových možnosti - mnohdy krapet narcistní, dokáže si zalíbeně prohlížet (tj. tématizovat) pouze samo sebe a své bolesti, což je škoda. Vpravdě hodnotná,o čemsi důležitém vypovídající dílase dle mého skromného úsudku rodí v odstupu, v rozbití ega, z výstupu ze sebe sama do sdíleného světa, nejsou vposledku toliko autoterapií a individuální sebereflexí, jakožto spíšečímsi, co je principiálně jako relevantní zkušenost otevřeno všem, kdo se nebojí naslouchat. 60 %

„Až vyrostu, chci psát jako Lubor Dohnal,“ řekla jsem si v sedmnácti letech při své první návštěvě Filmovky. A stojím si za tím dodnes, mimo jiné i kvůli artovému filmu Kristove roky (1967) uvedenému existenciálním citátem „život je boj“, což je, řekla bych. Jedná se sice o debut s autobiografickými prvky Juraje Jakubiska, spojením dvou významných tvůrců Nové vlny ale vzniká záměrně chaotický, volnomyšlenkářský a částečně barevný klenot doplněný magickou až pohádkovou hudbou Wiliama Bukového, pro něhož byly právě šedesátky posledním obdobím života. Díky za rozpustilého Jiřího Sýkoru a jeden z nejlepších komplimentů vůbec. „Ježiš, ty seš ale krásná vobluda!“ (Filmové listy 2018)