Láska na druhý pohled (2009)

První třetina filmu vypadala strašně. Otřesné dialogy (možná dáno překladem do dabingu, ale dialogy fakt hrůza), scény jak z amatérského filmu natočeného pro přijímačky na filmovou fakultu. Naštěstí zbývající části filmu jsou tuctovou romanticko-dramatickou jednohubkou, která sice žádného romantického fajnšmekra neohromí, ale také neurazí. A ke konci dokonce i ta pověstná slzička ukápne. Ano, dalo se to, ale na formát Aniston x Eckhart je to neskutečně málo.

Příjde mi to celý takový americký. Nejtrapnější scéna s otcem mrtvého syna. Samozřejmě ne co film řeší, ale jak to řeší. Příšerné. A potom scény s M.Sheenem jsou neuvěřitelně kýčovité. * za to, že jsme u toho vypili láhev vína a druhá za Aaron Eckhart (tedy ne za herecké umění, ale za to, že je prostě tak přirozeně hezká a příjemná).

Spíš než romantický film je Láska na druhý pohled drama o vyrovnání s osobní katastrofou, ztrátou nejbližšího. Aniston tu pak hraje sice nádhernou, ale jen a pouze vedlejší Eloise, která Eckhartovi k tomuhle dopomůže. Naopak velmi příjemný je Dan Fogler v roli takové té podržtažky, která je ale jediným opravdovým přítelem. Herecky na to Eckhart nemá, je to patlal, který z nějakého důvodu tehdy exceloval v Temným rytíři a nějakou dobu si udržoval hvězdný status. Z průměrnýho filmu se vymyká jen překvapivě silný závěr, který ale na druhou stranu je předvídatelný po prvních deseti minutách.

Láska na druhý pohled připomíná ženu, která to ve snaze udělat na své okolí nejlepší dojem přežene s botoxem. Snímku chybí přirozenost a lehkost. Hezounci Eckhart a Aniston jsou sice na první pohled dokonalí, ale tak nějak sterilní a romantickou jiskřivou atmosféru se jim přes veškerou snahu vykřesat nedaří. Možná to souvisí s příliš úpornou snahou o dojímání, i s tím, jak se film pokouší dostát představám usedlého amerického středostavovského publika o romantickém partnerském vztahu. Přílišným ukotvením v americké společnosti posedlé hledáním úspěšných receptů na cokoli (v tomto případě na vyrovnávání se se smrtí blízkého člověka) trpí i výběr profese mužského hrdiny. Suma sumárum jde o neobjevnou, snadno zapomenutelnou záležitost, která nestojí za hlubší pozornost. Celkový dojem: 40 %.

Pozitivní u tohoto filmu je, že se snaží probouzet to pozitivní v nás. Filmařsky a často i herecky je to však poměrně horší. Scénář je prvoplánový až hanba a kdejaký elév scenáristiky vytuší, že se vše chystá na předzávěrečnou kapesníčkovou a slzopudnou scénu. Ještě že tam papoušek udělá občas nějaký humor. Btw, když nakonec zjistíme, že všichni hlavnímu hrdinovi chtěli pomoct a pomáhali, nemusel bojovat s nějakými předsudky, jak to, že mu tak dlouho trvalo se vyrovnat sám se sebou?