Krásné bytosti (2022)

Každý z nás má nějaký niterný souboj a i když jsme na povrchu silní  a nepřekonatelní, pod tou schránkou je cosi rozbitého a nefunkčního. Tento magický příběh o přátelství je pravým svědectvím dokládající tuto tézi. Není to film Krásný, je to film psán životem a hraný opravdovými lidmi. A tak se mi hodí říct, že Krásné bytosti jsou v tomto ohledu filmem vyjímečným. Není to příběh o jednotném zlu, o jednotném dobru. Je to příběh znovuzrození a sjednocení. Je to příběh přátelské lásky a jednoty, která dokáže přemoci veškerá životní trápení. Každý film má své motto, své poselství a když uvažuji nad tímto filmem, určitě je pojítkem nevzdávání se. Kdybychom tak totiž učinili, přišli bychom totiž o neskutečnou krásu. Krásu chaosu, krásu života.

Tady už je znát větší um režiséra Guðmundssona, jehož Kamenné srdce mě před lety emočně strhlo. Tentokrát se také jedná o drsné severské drama, nyní zasazené do hlavního města Islandu. Jedná se takřka o sequel předchozího filmu, ačkoliv se zde setkáváme pouze s jednou postavou, která se v dřívějším filmu vyskytla. Není to zrovna veselé pokoukání, ve skutečnosti tento film vyvolává pocity zhnusení a zmaru. Jen díky sounáležitosti a oddanému kamarádství jsou schopny hlavní postavy čelit takovým výzvám, které splétá sám život. Občas režisér povolí pedál plynu a dá prostor k zamyšlení a také film okořeňuje mystičností a nadpřirozenými jevy. Zamýšlí se nad tématy morálky a živočišnosti, která v každém z nás třímá. Film je skvěle natočený a zahraný. Líbí se mi, že to není ploché socio drama, a že film přidává nadpřirozené prvky, které nutí k hlubšímu zamyšlení.

Citlivé drama. Syrový pohled na dospívání na islandském předměstí, kde místo malebné přírody vládne šikana a násilí. Sledujeme čtveřici chlapců z rozpadlých rodin, kteří se v drsném prostředí snaží přežít, i když sami často páchají zlo. Nejvíc prostoru má přemýšlivý Addi, jehož vize a rodinné zázemí mu dávají šanci uniknout. Kamera se vyhýbá idylickým záběrům a soucitně zachycuje bezútěšnou realitu. u. Film nabízí nejen realistický pohled na pouliční život na okraji Reykjavíku, ale právě  i poetické momenty skrze Addiho sny a předtuchy. Kamera se záměrně vyhýbá idylickým záběrům Islandu a zachycuje sociální realitu. Nejen v konci je ale na opláttku kus kontrastní lidské hřejivostí, která  vyvolá kus naděje  a pozitivního nádechu.LITOMYŠL FEST 2024

Tohle rozhodně nejsou Rychlé šípy, resp. jejich islandský ekvivalent. Bolavý film na téma nemožnosti vykročení z bloudivého kruhu násilí. Aneb co vše se může stát, když synové po svých otcích podědí leda tak sklony k agresivitě a (sebe)destrukci? Zatím pro letošek můj asi emočně nejnáročnější film, skoro v každé scéně jsem očekával, že se něco ošklivě posere a někdo (kdo si to ani nezaslouží) přijde k fatálnímu úrazu. 80 % [dafilms]

Tak předně by tomu velice prospěla černobílá kamera a mrzí mě, že mne to napadlo až v půlce filmu a stáhla jsem barvy. Odpadl rušivý barevný šum, který byl stejně primárně reprezentován šedou a jejími odstíny. Pak už jsem se mohla plně soustředit na budování vztahů mezi čtyřlístkem dospívajících kluků. Kdeco bych pochopila, ale že islandská policie zahodí důkazy a spokojí se s prohlášením viny nevinného, to mi docela vadí. A navíc mi vadí i to, že museli sejmout zrovna islandského Buda Spencera.