Kontinental '25 (2025)

Při sledování Kontinentalu '25 přede mnou stála jedna zásadní barikáda a to ta, že když kdykoli Eszter Tompa něco někomu vysvětluje, tak vypadá naprosto přesně jako moje kolegyně v práci po pěti pivech, takže chca nechca jsem se druhou polovinu filmu prohihňal jak dement. Když tenhle aspekt odstíním, tak je poslední film Radu Judeho nepřekvapivě navazující obžalobou selhané společnosti jakou bylSmolný pich. A tím je opět hororovou predikcí kam se česká atomizovaná, a neskonale sobecká společnost řítí, protože my fakt nejsme Rumuni jenom kvůli tomu, že nemluvíme rumunsky. Děsivá výpověď o tom, že v rozbitém systému nelze být dobrým člověkem nehledě na to kolika charitám posíláte kolik peněz ukazuje Judeho domovinu nevyléčitelně misantropickým pohledem až si říkám, jestli tanhle hořký výsměch vlastně také není součástí problému. Navíc dokumentární, guerillová filmařina, kdy se vám kolemjdoucí dívají do objektivů se divně kombí s těmi předlouhými dialogy, ve kterém postavy mluví tak, jak Jude chce, aby mluvily. Nepomáhá mi ani to, jak se vysmívá své protagonistce, které mi po celou dobu bylo fakt strašně, strašně, strašně líto. K nadprůměrnému hodnocení jsem se nakonec přiklonil díky závěrečné kompilaci záběrů famózních novostaveb, těch tiše stojících monumentů nemohoucnosti a ztraceného vkusu. Hrozně rád bych se těm Rumunům zasmál jak jsou v píči, kdybych nedávno nebyl na procházce holešovickým hřbitovem a nesledoval z něj přes kříže nový třípatrový obchoďák.

Po Aferim! asi nejlepší Judeho film. Kamera (resp. telefon) jak z prde1e, zvuk je na tom podobně, ale příběh ke konci začne dávat smysl a po projekci už to jenom zraje. Po Pitomým pornu jsem se bál, že bude Radu Jude už jen povýšenecky poučovat a nadávat na poměry jako jiní kolegové z vlny, ale polepšil se.

Úvodní pasáží filmů se zaměřuje na život bezdomovce ve který se nachází spousty vtipých scén, ale vše se ukončí v opravdu neveselém duchu. Následně se přenese vyprávěcí orientace na hlavní hrdinku s větší dikcí na kritiku sociálně-společenského života v Rumunsku. Radu Jude je pořád kvalitní vypravěř příběhů přes obraz i přes postavy. Jen si nejsem jistý, zda filmu sluší zdlouhový foto konec, vlastně jsem si jistý, že nesluší. (IFF Cinematik 2025 )

Radu Judenatočil sociální drama s komediálně-satirickými prvky, které se potácí stejně jako jeho země, mezi nadějí, zoufalstvím a malátností. Začátek je velice slibný: bývalá profesorka práva (teď vykonávající práci exekutorky) staví veškeré posuzování reality, i svůj přístup na morálních zásadách a lidskosti a ... naráží. Cítí zodpovědnost za sebevražduIona,jedné z obětí systému. Tím, že celý průběh události se slzami v očích odříkává každému na potkání a očekává jakési rozhřešení, se děj dostává do smyčky, a i když nastiňuje mnoho zásadních linek (rasismus, nacionalismus, bezhraniční touha vlastnit - viz developerské projekty), ani jedna z nich není dostatečně dotažena a snímek pak zanechává rozpačitý dojem. Ano, zasmála jsem se - přes slzy…

Radu Jude se podobně jako ve svých předchozích snímcích zde opět kousavě pouští do kritiky rumunské společnosti, jejího státního aparátu a historických křivd, tentokrát v příběhu o morálním trýznění a pocitu viny z nepřímo zaviněného úmrtí a o různých pohledech na tuto záležitost. Rumunský režisér, který se svýmibarbaryv roce 2018 vyhrál ve Varech Křišťálový glóbus, tentokrát hází do svého masomlýnku témata jako bezdomovectví, přístup Rumunů k cizincům a potažmo maďarské menšině, charitativní činnost, konflikty na Ukrajině a v Gaze a mnoho dalšího. Že zrovna tenhle snímek vyhrál Stříbrného medvěda za nejlepší scénář na Berlinale, se vzhledem k zaměření toho festivalu vůbec nedivím. I když mě ty Judeho provokativní úvahy v principu docela baví, mám pořád problém s jeho statickým stylem vyprávění, kdy je každá scéna úmorně delší, než by ji natočil kdokoliv jiný. A s tím množstvím nehybných urbanistických prostřihů si tu docela ujel. [KVIFF 2025]