Koloseum - římská aréna smrti (2003)

Verus vs. Priscus - najlepšie zdokumentovaný gladiátorský zápas histórie, ktorý prebehol v lete r. 80 v prvý deň zahajovacích hier nového Kolosea. Takéto minimalistické polohrané dokumenty sú presne pre mňa. Navyše tento mal zaujímavý príbeh a jeho celková realizácia, vrátane hercov, bola veľmi dobrá. Pútavé a informačne bohaté. Je dobré si pripomenúť, že nie všetko, čo sa týkalo gladiátorských zápasov, muselo nutne končiť zle. Šikovným a odvážnym šťastie praje.

Dle mého zdařilý hraný polodokument o koloseu, v české verzi s podmanivým hlasem Vladimíra Čecha. Život gladiatorů jako byl Verus z Moesie a Kelt Priscus nebyl vždy peříčko. Jak pravý klasik Marcus Valerius Martialis: Cum traheret Priscus, traheret certamina Verus,esset et aequalis Mars utriusque diu, missio saepe uiris magno clamore petita est; sed Titus legi paruit ipse suae.

Tenhle film nelze brát jako čistý dokument, to v žádném případě. Spíše jako sondu do osudu porobeného muže Vera, jenž se stal otrokem, který dřel v kamenolomu, aby se stal díky své inteligenci gladiátorem, který byl tak dobrý, že se stal hvězdou otevírání Kolosea a jeho souboj byl tak vynikající, že stál tehdejšímu kronikáři za zapsání. Odtud čerpán příběh. Nedozvíte se toho mnoho o technických vymoženostech, o vychytávkách - byly tak vymakané, že celý areál by dokázalo několik desítek tisíc lidí opustit během pěti až deseti minut, nebo proč jsou schody tak ukrutně vysoké apod. Ne, toho nebylo třeba. Koloseum nebylo pojato jako technický dokument, nýbrž jako obraz starověku, kdy se stalo symbolem slávy, cti, ale také později krutých masakrů. To vše očima gladiátora. A Britové tohle zkrátka umí velmi dobře.

Hraný dokument jako sonda do života gladiátorských bojovníků Římského impéria. Sympatické. Přeci jen je lepší žít krátký život lva, než delší život otroka. Možnost svobody je lákavá. Je obdivuhodné, že různé formy gladiátorských zápasů přetrvávají až do dnešních časů. Je jedno, zda se pohybují na ledě s holí v ruce, nebo na trávníku s šišatým míčem. Či bojují na žíněnkách, či ohraničeném prostoru zvaný ring. Hry, svaly, síla, udatnost, chrabrost, odvaha. To lidi vždy uchvacovalo a fascinuje je i nadále. Až mě děsí tato touha po násilí a krveprolévání. Ale syrová prostota těchto bojů, opěvování, sláva, bohatství, to jsou lákadla pohánějící davy lidí. A co na to umění? Třese se v koutku, nestačí utírat slzy a nesměle se pokouší o verš. A kultura? Ta se rochní a brodí krví, zasazuje další a další ránu a nutí dav k frenetickému provolávání slávy a bouřlivému nadšení. Společnost a gladiátoři, spojení trvající navěky.

Som na pochybách ako sa ku Koloseu postaviť. Či naň pozerať ako na dokument, či ako na film. Z prvého pohľadu tu máme až hanebnú stratu dôležitých údajov a faktov, ktoré by mal dokument obsahovať. Situácie a objasnenia sú nejaké spomenuté, ale je ich tak žalostne málo a sú podané tak povrchne, že diváka bez väčšieho úsilia minú. Druhý pohľad je na toto dielo pozerať ako na serózny film. Vtom prípade pre zmenu narážame na plytký dej a ani minimálny pokus o vytvorenie atmosféry či vzbudenia nejakej emócie. Kus dobre nacvičenej choreografie pod zrakmi virtuálnych tribún za neustáleho vysvetľovania rozprávača nemôže stačiť ani najskromnejšiemu fanúšikovi histórie a historických filmov. Či sa na snímok pozeráme z jednej či druhej strany žalostne krátka stopáž diváka len rozdráždi a donúti stiahnuť scottovhoGladiátora.