Köln 75: Koncert století (2025)

Aj keď nie som fanúšikom jazzu, tak film pôsobil podľa popisu celkovo zaujímavo, tak som sa do toho pustil. Musím uznať, že tá vášeň a nadšenie s akým sa do organizovania koncertov pustila Vera, bolo niečo úžasné. Aj keď narazila na množstvo prekážok, nevzdala sa, a vytúžený koncert sa napokon uskutočnil s obrovským ohlasom a slávou, ktorá trvá dodnes (aspoň podľa popisu v závere). Trochu ma zarazilo, že ten Imperial klavír nedokázali preniesť do budovy len kvôli tým mačacím hlavám - však stačilo cestu prekryť nejakými rovnými doskami a prejsť (ale to by bolo asi príliš easy). Mala Emde v úlohe Very bola super, aj ostatok filmu bol obstojný. Také lepšie 3* (na viac to u mňa bohužiaľ neni, ale to bude asi tou mojou averziou voči jazzu)

pohodové hudební drama v jehož středu stojí mladá dívka, která si usmyslí, že uskuteční koncert jazzového hudebníka. Jména Vera Brandes a Keith Jarrett mi sice vůbec nic neříkaly, nicméně na filmu je znát, že se opírá o skutečné události a režisér/scénárista ví co chce točit. Dobová retro atmosféra je fajn stejně jako herecké výkony a i když mi tenhle styl hudby zas tak moc neříká, tak sem se bavil víc než sem čekal. Zatím hezkých 6/10, ale je celkem velká šance, že to časem uvidím znova...60%

Keby už názov nenaznačoval, že Verino úsilie bude odmenené, do poslednej chvíle by som neverila, že ten koncertKeith Jarrettnakoniec odohrá. Nebola to ľahká cesta aVeru Brandesmusím obdivovať. V osemnástich rokoch zorganizovať koncert známeho jazzového hudobníka je naozaj veľká vec. A to ešte netušila, že to bude koncert storočia. Film výborné zobrazil silu ženy, tentokrát veľmi mladej. (Videné symbolicky 8.3.)

Jelikož mě obliba jazzu dostihla v poměrně pozdním věku, teprve si mapuji jeho velké postavy i milníky dějin. Minula mě i řada událostí jako ta, o níž film pojednává. A to elektrizujícím způsobem, kdy trpíme spolu s hlavnímim protagonisty (v čele s Verou), zda v jedné velké honičce s časem klapne vše, jak by si přáli... Je dobře, že vznikají takové filmy a připomínají nám "hvězdné hodiny jazzu".

Jako pochopil jsem to správně, že z onoho legendárního grandiózního vystoupení geniálního Keitha Jarretta (dnes jsem o něm slyšel poprvé, no ale co už, jeden nemůže vědět všechno) jsme poté, co se k němu dobře hodinu schylovalo, viděli jeho nástup ke klavíru, na který se zpočátku nechtěl ani okem podívat a poté Schnitt, teda střih, a už jen bouřlivé stendinkovejšn?? I když jazz rozhodně není mým šálkem kávy, myslel jsem, že aspoň to legendární vystoupení bude nějakým grande finale, a ono hovno, hovno, slavnej soude. No tak to mi jděte do řiti, Herr Direktor Ido!! Dvě hvězdičky za jakés takés zachycení atmosféry doby, a víc ani klávesu.