Judex (1963)

Těžko říci, jak by se Franjuova tvorba vyvíjela nebýt Feuilladových vzorů; "Judexe" také vnímáme v první řadě jako poctu (podle mě přeceněnému) předchůdci. Jde o záměrně anachronickou hříčku, bizarní brakově-romantické krimi s názvuky surrealismu, zušlechtěné prvotřídní šerosvitnou kamerou a pěknou Jarreovou hudbou; ta je nejúčinnější v pamětihodné sekvenci ptačí maškarády, která kvalitou přesahuje zbytek filmu. V posledních deseti minutách jsem si víc než napětí užíval sexidolu svého mládí Sylvy Kosciny.

Pre mňa ako fanúšika prastarých filmov formálne dôležitejšie dielo, ako jeho verbálny prejav. Prastarých myslím, že ide o technické aspekty a nie o hyposomatický scenár, alebo nejaké tie kravinky v štýle veľkých talianských umelcov. Tu som si užíval starú dobrú vizuálnu školu, čo mi však vadí je, že do takto vystavaného diela sa hodí aj trocha viac akcie a napätia.

Na tento snímok treba pozerať ako na veľkú poctu režisérovi Louisovi Feuillademu. V nemej ére filmu sa ním preslávil ( podobne ako sériou filmov o Fantomasovi ). Georges Franju vytvoril kriminálny príbeh plný zvratov a pútavých scén, využil prevleky, atraktívne kostýmy, tajné chodby, napokon aj občasné medzititulky a kruhové stmievačky, také známe z nemých filmov. Štvrtý komentár.(03.11.2020)

Pocta Louisovi Feuilladovi i němým filmům té doby. Ale projevená úcta tu není nijak prvoplánová, nejedná se o mechanické přenesení Judexe (originální série o 12 dílech z roku 1916) do světa o 50 let staršího a ve kterém lidem při tom, když otvírají ústa, vychází zvuky. Film je často sebeironický a cíleně nostalgický, se snahou připomenout nám/ vyvolat v nás pohádkovost předlohy. Nicméně je to ale film točený právě půl století poté a ukazuje se, že filmová pohádka před 50 lety neodpovídala pohádkovému světu. Originál vznikal za první světové války. Pohádka na plátně tak byla doprovázena dobou až příliš nepohádkovou. A proto i Franju natočil film - smutnou pohádku. Proto tu jsou jak legrační detektiv Cocantin a dětsky mysteriózní maskovaný hrdina, tak i hrdinové, jež zemřou. Proto tu je fantastický příběh plný zvratů, i pomalu plynoucí až melancholické tempo. Nevznikl tak žádný barevňoučký (nemyslím tím barvu filmu) remake, ale skutečná pocta Feuilladovi a jeho době.(11.06.2014)

Tak dlouho chtěl Georges Franju natočit remake němého Fantomase a tak dlouho to odkládal, až ho předběhla konkurence. Zatímco André Hunnebelle chystal svou komediální verzi, Franju rychle sáhl po jiné němé klasice Louise Feuillada. Titulní (anti)hrdina Judex je něco mezi Fantomasem, Arsénem Lupinem a Jánošíkem. I on má spadeno na bezcitné a nepoctivé boháče, narozdíl od víceméně šíleného teroristy Fantomase je ale ušlechtilejší a dává svým obětem i možnost nápravy. Stylizace filmu do poetiky němé éry dopadla tak napůl. Franju umí efektně využít černobílý obraz a obejde se bez přemíry slov. Občas zapojí i některou z "němých" konvencí (mezititulky v ozdobném rámečku, kruhové roztmívačky). Některé scény jsou nádherné, některé jednotlivé obrazy až ikonické, ale... skoro bych řekl že hodné lepšího filmu. Celek působí strašně pomalým a špatně gradovaným dojmem, spíš jako rozhýbané obrazy s perfektní kompozicí než živé, dramatické dílo. Iluzionista Channing Pollock v titulní roli je výrazně působivější ve scénách kde je maskovaný a nemluví (jedna za všechny) než když spoléhá na svůj líbivý exteriér, hudba Maurice Jarreho je nádherná na poslech, ale nehodí se k dobrodružnému filmu. Jako kuriózní artefakt mimo kinematografické trendy své doby Judex stojí za vidění, ale nejsem si jistý, zda bych se na něj podíval i podruhé. 50%(28.07.2012)