Terče (1968)

„Is that what I was afraid of..?“ Dva paralelní příběhy, které končí střetem staromódního monstra, které se vždy drželo pravidel, s novodobým reálným monstrem, které pod úhlednou slupkou skrývá narušení, nihilismus a neúctu k životu. Ten první s opakující se sebelítosti filmové relikvie dlouho hledá opodstatnění, ale historka o schůzce v irácké Samaře vzala Karloffa na milost. Ten druhý s jistou dávkou věcné chladnokrevnosti odráží událost, kdy Tower Sniper Charles Whitman řádil na univerzitě v texaském Austinu a v momentech, kdy o osudech lidí rozhoduje zákryt náklaďákem, prázdný zásobník či čas na svačinku, vyvolává nepříjemné pocity nad triviálností zla. Celé to šlo do kin krátce po útocích na Martina Luthera Kinga a Roberta F. Kennedyho a není bez zajímavosti, že Tarantino to označil za jeden z nejsilnějších filmových nářků nad kontrolou zbraní v Americe..

[2,5*]"I was having a nightmare. I opened my eyes, the first thing I see is Byron Orlok."Krimi dráma zaradená v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorá ukazuje veľmi znepokojivý obraz Ameriky danej doby - predstavuje ju ako svet plný násilia, kde sa tie najhoršie zločiny dejú len tak, bez najmenšieho motívu. Rozhodne nemôžem tvrdiť, že by ten film nebol dobre nakrútený, to skôr naopak, nakrútený je výborne. Problém, ktorý s nim mám, je skôr subjektívneho charakteru a týka sa jeho obsahovej stránky. Film totiž veľmi otvorene zobrazuje neduhy, ktoré ma odpudzujú a ktoré sú, zdá sa, hlboko zakorenené v americkej kultúre (ako sú tá priam kultová fascinácia strelnými zbraňami, či ten pokrytecký prístup k náboženstvu). A úplne najviac ma vytáčajú tie arogantné kreatúry, ktoré si z akéhosi záhadného dôvodu prisvojujú právo rozhodovať o živote a smrti. Ale pozor, tu nie je reč o nejakých psychopatoch, ide v podstate o bežných ľudí, "normálnych" "zdravých" jedincov (teda aspoň podľa miestnych noriem). A tento film je vlastne štúdiou jedného takého. Sú tu dve dejové linky, ktoré sa až v samom závere prepoja a keď k tomu príde, stojí to za to ("Is that what I was afraid of?"). Tá scéna s dvomi Orlokmi blížiacich sa z dvoch strán (najmä to spacifikovanie ohroziteľa) proste nemá chybu."What're you hunting this time?" "Gonna shoot some pigs."

Pěkné to bylo. Když jsem před lety začal sledovat staré filmy, konkrétně staré horory, Boris Karloff a Bela Lugosi byli největší hvězdy 30-40. let. Lugosi zemřel, Karloff se na pár kousků vrátil v 60. letech a tímhle filmem se nádherně rozloučil. Hraje tu v podstatě sám sebe, zestárlou hororovou hvězdu, která už cítí že je přežitek, odmítá točit dál a vidí, že skutečné zlo je děsivější než jeho filmy. A skutečné zlo ho čeká v autokině, kde se má rozloučit se svou kariérou. Tím je dosud úspěšný mladík, kterému jednoho dne hrábne, postřílí svou rodinu a poté co se rozehřeje palbou ze sniperky na dálnici se rozhodne pro krvavé finále právě v autokině. Na dobu vzniku se s tím režisér moc nepáře, lidí tu zařve celkem dost. Obě dějové linie jsou výborné, jen se v podstatě skoro nepotkají, finální střetnutí Karloffa s vrahem je víc než úsměvné. Ale jinak výborný thriler s atmosférou béčkových hororů.

Již na samém začátku své producentské dráhy Roger Corman odhalil praktické výhody najímání nadšených začátečníků, kteří budou radši ochotni pracovat za málo peněz, než aby marně s nabídkami obcházeli velká studia. Tato praxe se mu osvědčila především během šedesátých a sedmdesátých let, kdy zaměstnával čerstvé absolventy nedávno ustanovených amerických filmových škol či erudované filmové nadšence. Jedním z nich byl také filmový kritik Peter Bogdanovich, který se z New Yorku přesunul do Los Angeles s plánem se prosadit u filmu po vzoru francouzských novovlnných tvůrců. S Cormanem se seznámil na jedné filmové projekci a záhy se zapojil do natáčení jeho přelomového motorkářského filmu Divocí andělé (The Wild Angels, 1966) coby výpomocný scenárista, asistent režie a režisér druhého štábu. Následně dostal od Cormana legendární nabídku na režii celovečerního filmu, která měla jen jeden malý háček. Cormanovi totiž na základě starší smlouvy dlužil dva natáčecí dny ikonický představitel klasických hororů Boris Karloff. V typicky hokynářském stylu tedy Corman Bogdanovichovi nakázal, že má natočit za ony dva dny nové záběry s Karlofem, které budou tvořit čtvrtinu filmu. Další čtvrtinu materiálu měl vzít z předchozího Karloffova angažmá na poeovsky stylizovaném hororu Hrůza (The Terror, 1963) a zbylou polovinu natočit s jinými herci. Debutující režisér si se zadáním lámal hlavu především proto, že podle něj na papundeklový kostýmní horor už nikdo nebude zvědavý. Nakonec právě z tohoto dilematu vyšel a spojil jej s odloženým námětem na film inspirovaný Charlesem Whitmanem, který v roce 1966 z věže Texaské univerzity postřílel šestnáct lidí. Onen rozpor mezi naivitou filmových hororů a pochopení se vzpírající reálnou hrůzou dal vzniknout fenomenálnímu a mnohovrstevnatému thrilleru, který spíš než po bok dobové brakové produkce adekvátněji náleží mezi díla nového Hollywoodu. [psáno pro LFŠ 2016]

"Don't call him back. Why torture yourself?""That's my job. I get paid to be a masochist."Velmi důstojný debut jednoho mladého režiséra na počátku jeho kariéry a zároveň velmi pěkná pocta jednomu starému herci na konci té jeho. Obě témata, kterých se ve dvou liniích filmu dočkáme, stále neztratila nic ze své aktuálnosti, potažmo děsivosti, snímek si pravděpodobně dokonce drží prvenství ve zpracování skutečných případů střelců, které se začaly více objevovat na plátně a v televizi až v 70. letech (Dirty Harry,The Deadly Tower,Two-Minute Warning).

Ovšem zde jsme zatím stále kousek za polovinou šesté dekády a můžeme se kochat pohledy na zmizelé Los Angeles – od industriálních oblastí přes dálnice až po bulváry, domky střední třídy na předměstí, hotelové pokoje, obchody se zbraněmi, autokina, všudypřítomné neony... a samozřejmě i krásná auta. Také nesmím zapomenout na to, že zvukovou kulisu nám (alespoň na chvíli) neposkytuje nikdo jiný než The Real Don Steele!
(♪♫)
(♪♫)
(♪♫)

(♪♫)
(x)
[viděno 13.9.2020]