Ještě máme čas (2020)

Za mě tedy silně emotivní film, který vyvolával obrovské vlny emocí...Myslím si, že kdo toto neprožil osobně, tak nedokáže tak navnímat to, co se tam děje...Je to silné, je to nas*ávající, je to náročné, je to život...Herecké výkony za mě skvělé, životní osudy, které se prostě dějí a já jsem jen ráda, že něco podobného neznám na vlastní kůži..Mrzí mě, že to nevidělo více lidí...

Veľmi zaujímavá snímka o krivdách a odpustení. Niektoré scény boli inšpirované detstvom herca a režiséra Vigga Mortensena a celý film je pocta jeho rodičom, ktorí obaja trpeli stareckou demenciou. Samozrejme, ako tu trefne podotkol užívateľ tron, celé to funguje lepšie, čím je divák starší. Alebo dodám ja, prípadne veľmi dobre vie, čo je to mať rodiča s touto diagnózou. Film ťahá úžasný Lance Henriksen, ktorý mal v čase natáčania 80 rokov. Síce jeho postava je nehodná akýchkoľvek sympatií, celý život bol zakomplexovaný, arogantný, homofóbny americký vidlák. No, zahral to geniálne. Potešili aj menšie úlohy pre Lauru Linney a Hannah Gross. Akurát mrzelo, že vzťah otca so synom sa vlastne počas celého snímku nevyvíjal, na všetko obaja reagovali stále rovnako až do záverečnej hádky. Na režisérsky debut Mortensena veľmi dobré a veľmi osobné, oplatí sa vidieť – 7/10.

Povedený režisérský a scénáristický debut Vigga Mortensena, který film produkoval, vytvořil hudbu a ještě si zahrál jednu z hlavních rolí. Už jen za to veškeré úsilí, co do celého projektu Viggo vložil, si zaslouží uznání. Je to však samotný film, jenž nám předkládá a který stojí za pochvalu. Vypráví nám hluboký, pomalu plynoucí příběh komplikovaného vztahu mezi synem a otcem. Příběh, který se odehrává ve dvou prolínajících se dějových linií. Jedna je vedena v dětství a dospívání Johna a jeho otce Willise a matky Gwen, později také s nevlastní matkou Jill a druhá sleduje Johna již v postarším věku, kdy se rozhodne překonat dlouholetou zášť a postarat se o svého starého senilního otce. V té první, v počátku vidíme, jak je Willis vlastně dobrým otcem i manželem. Malého syna bere na lov kačen, své ženě se snaží vyjít vstříc či ji pomoci v kuchyni. Teprve když syn John slaví své desáté narozeniny, pozorujeme zásadní změnu v chování Willise, kdy se začne chovat arogantně, odtažitě, přísně a sobecky vůči své rodině, všechno musí řídit a musí být vždycky po jeho vůli. Ve stáří, což je druhá příběhová linie, se k tomu všemu přidává demence a homofobní a rasistický postoj vůči nejen svému okolí, ale opět také k nejbližší rodině, zvláště homosexuálnímu synu Johnovi a jeho partnerovi. Rozhodně se mi líbil nastíněný vztah otce a syna, ačkoli se po celou dobu odehrává v pozvolném tempu a vyhýbá se ostřejším konfliktům, snad kromě jednoho vyhrocenějšího v závěru snímku. V tomto ohledu skvěle zapracovali oba dva herci, jak Viggo Mortensen tak Lance Henriksen podávají znamenité výkony. Škoda jen, že se nedozvíme, co vedlo postavu Willise k tam razatní změně svého chování. Režisérsky taktéž dobře zvládnuté, takže za mě určitě zdařilý debut starého dobrého hraničáře.

Na to abych přestal chápat Johnovu toleranci k Willisovi, stačilo několik málo minut. Myslel jsem si, že odpověď na otázku proč, najdu ve flashbacích, ale i v nich byly nakonec pouze další důvody k zavrhnutí. Vím, otec, navíc vážně nemocný, přesto tomu nějaké důrazné oponování chybělo, předvede ho vlastně pouze jeden z nejmladších, ostatní povětšinou vyklidí pole a o to je to horší. Ten film je příliš hodný, což mu naopak částečně přidává na zajímavosti. Čekal bych nějaký výraznější krok ke smíru, nebo ještě větší rozkol mezi Willisem a ostatními, především Johnem. Překvapivě si však oba, snad až na několik málo momentů, pevně stojí za svojí (ne)toleranci. Jinak tomu není ani v závěrečné konfrontaci na statku, i když zde je alespoň nenápadná cesta patrná. A závěr? Ten se tak nějak rozplyne, přesto myšlenka zůstává. 70%

Starého psa novým kúskom nenaučíš. Ani novému zmýšľaniu. Mortensen nakrúca v dvoch dejových líniách, pričom prestriháva v momentoch, ktoré asociujú v nich oboch tie isté pocity a niekedy aj dejové prvky. Tento prístup, spoločne s niektorými vypätejšími scénami medzi ním a Henriksenom patria k vrcholom snímky. Možno je dej ale príliš repetetívny a my po krátkom čase vieme, čo povie otec a ako zareaguje frustrovaný syn. Ich vzťah je stále rovnaký, nech sa syn, mimochodom tiež nie najmladší, snaží sebeviac. Možno to stačí, možno to chcelo ich vzťah posunúť nepredvídateľnejšími cestičkami. Záleží najmä od toho, ako vás téma zaujme a ako sa vám postavy hlboko vryjú pod kožu. Ako bonus dokonalé cameo Davida Cronenberga.