Jeptiška (2017)

"Mnoho lidí vezme za vděk láskou, co od nich nic nežádá protože nemusí přinášet žádné oběti". Téměř neznámá a dalo by se říci nedozrálá režisérka Maggie Betts mě příjemně překvapila když se nechala geniálně inspirovat sama sebou a po vynikajícím dokumentu Přenašeč, kde představuje "intimní portrét rodiny a komunity, která je lapena do pasti nevyléčitelné choroby a zoufale se snaží této hrozby ušetřit alespoň nejmladší generaci" se překulila do středověku současnosti s hrůzným důsledkem dogmatické víry jako stejně zákeřné choroby lidstva. Dosud existující "církevní koncentrační tábory" ovládané "diplomovanými" církevními pomatenci, kteří záludně infikují hormonálně rozjíveným dívkám dogmatický virus víry formou vojenského drilu a zvrácené filosofie o prdech na nebi až do stavu patologické religiozity a to v dávkách hraničících se zlatou ránou. Tuto je různý příklad dobrovolného totálního psychického a tělesného sebepoškozování. Děsivé autodestrukční vyhnívání zdravého rozumu na mučidlech novodobé, frigidní inkvizice. Chtělo by to ještě nejeden "Druhý vatikánský koncil", aby prchnul i ten zbytek se zdravým rozumem, ale tady nejde ani o to, že na 90 000 "panen" po tomto ekumenickém shromáždění naštěstí prozřelo a kláštery opustilo, ale spíše o to kolik nebohých budoucích doživotních "božích vězeňkyň" naštěstí tyto prahy chrámů zla vůbec nepřekročilo. A také kolik z nich si s úlevou prověřilo krásu fyzické lásky oproti dildu ze sádrového krucifixu či rozličných velikostí dřevěných madonek. A také kolik budoucích matek z nich se přesvědčilo, že prostředkem ke zplození pohádkového tlučhuby nebyl boží prd, ale jiný nástroj. Pak stačí dotyk, jakýkoliv a s kýmkoliv, tolik zlořádem zapovídaný, abychom si uvědomili, že je to člověk, kterého se máme dotýkat navzájem, milovat se a povídat si a nikoliv sám se sebou a nikoliv se zákeřným neexistujícím a vychcaným duchem, který nemá oči aby viděl, nemá tělo aby vnímal, nemá duši aby měl cit a nemá jazyk aby to mohl říci. Prostě, tento příběh by měl být povinně odpromítán všem středoškolákům jako odpudivý příklad falešnosti církevních zlořádů a rodičům jako prevence před brutální psychickou a tělesnou sebevraždou potomků

Celkom dobrý film o tvrdosti pravidiel a nemožnosti ich prijať sa otočil na propagáciu perverznosti a ospravedlňovanie zvrhlosti. Hlavná hrdinka mohla kedykoľvek odísť, mohla sa ukojiť sama, nájsť si chlapa, vysrať sa na to. Ale nie, ona radšej lesbizmus. Iná možnosť nebola. Čiže výstupom filmu je, že v kláštoroch žijú pod vládou diktatúry pošahané lesby. A aj tie vlastne potom odchádzajú.

SPOILERY! Tento film kladie otázky a nedáva odpovede, hoci na ne navádza. Každý dospelý kresťan je konfrontovaný s podobnými otázkami ako Cathleen. (vzťah k Bohu, poslušnosť voči cirkevnej autorite, sexualita - hriech alebo nie? atd.) Ako katolíka ma film nepohoršil, nezdá sa mi útokom proti Bohu. Je to len ďalší z dlhého radu polemických príspevkov na tému "pred a po 2. Vatikánskom koncile". Ten proste bol, a každý katolík sa s ním musí vyrovnať po svojom. Posolstvom filmu je, že vstúpiť do rehole má človek až potom, keď je s Bohom, sám so sebou aj s druhými vnútorne vysporiadaný. Noviciát podľa mňa dokonca v istých ohľadoch prekonáva svoj vzorPříběh jeptišky, nielen polemicky, ale aj v explicitnosti istých scén. Taká je dnes doba, asi sa tomu nedá vyhnúť.

Film rozprávajúci príbeh o láske, sexualite a dospievaní v prostredí, do ktorého bežný človek nevidí, a navyše ešte inšpirovaný skutočnými udalosťami z histórie katolíckej cirkvi (Vatikán II). Aj napriek tomu, že môj vzťah k organizovanému náboženstvu je poväčšine negatívny, tomuto filmu sa podarilo ma dojať k slzám a počas celých dvoch hodín jeho trvania som sa ani nepozrela na mobil (je to pravdepodobne vďaka veľmi silnému scenáru). Celkovo veľmi silný zážitok a jednoznačne si ho pridávam na zoznam najobľúbenejších filmov.

Myslel som si, že to bude film o náboženstve a nejakom zneužívaní alebo týraní záujemkyň o povolanie budúcich Kristových manželiek, a pritom to bol film o dospievaní, spoznávaní seba samej, vlastnej sexualite a trochu aj prostredia kláštorov a razantnej zmene fungovania cirkvi v 60-tých rokoch 20. storočia. Film ale príjemný a celkom ma potešilo, že nikomu nebolo (minimálne telesne) ublížené. Viac ma bavila časť, kedy si dievčatá prechádzali rôznymi skúškami na ceste za cieľom stať sa celoživotnými manželkami Boha, ale aj zvyšok filmu vedel zaujať a bolo tam načrtnutých pár zaujímavých príbehov, ktoré ale nie úplne boli dotiahnuté do konca. 6,7/10.