Jejich den (1962)

V titulcích filmu uvedeno: režie (pouze) Otomar Krejča.

Zajímavý kousek, slabým článkem jsou jednoznačně ženské role, speciálně starších dam...

Josef Topol zapřádá nenápadné osudy nepřehlédnutelných lidí, kterým unikl ten jejich den a jimž prchá i ta nejpřítomnější chvíle, po níž by snad ještě stačili sáhnout a zachránit se (přinejmenším lítostí, která by vše přeložila nalíc), do měkkého tkaniva řeči, plného jehel. Ať už okoušejí tu svou mateřštinu hravě jako dítě (jako Munzar) nebo se kladou do jejích slastných vln se vší smyslností (jako Tomášová) nebo se jí chytají jako hole - v tom svém nejtěžším pokoření - a hmatají po tom ztraceném scestí, které by naplnilo víc než předepsaná cesta, vždy se nakonec poraní. To, po čem se jim tehdy zasteskne, se nedá napsat ani vyslovit…(23.12.2020)

Krejča zde nechal zazářit „své chlapce" Munzara a Brabce. Třískův floutek už byl daleko za hranicí přehrávání a za všechny jeho vstupy musím srazit hvězdičku z hodnocení. Škoda, námět skvělý, zpracování skvělé, ale překvapivě to zkazil Tříska, potažmo Krejča, který si toho nevšiml. Co snad mohlo být přijatelné v budovatelské komedii Dva z onoho světa z téhož roku, zde funguje jako pěst na oko.(23.06.2016)

Vzpoura proti zkáze. Topol jakožto příslušník tehdejší generace mladých, jejichž život byl chtě nechtě již silně poznamenán socialistickým mrzačením společenských a mravních principů, se ve své hře, teprve druhé v pořadí, vyslovuje proti životu ve lži a tím, že nechává svého hrdinu, nerozhodného a váhajícího Vladimíra, aby sám dospěl k radikálnímu přetnutí svazujících pout maloměstské mentality, zpřítomňuje nejen návrat k potlačovanému individualismu, ale především burcuje své vrstevníky k samostatnosti, nezávislosti a osobní odpovědnosti. Topol na Vladimírovu stranu staví vlastně jen jedinou postavu: Hosta (vlastního strýce), člověka, který svůj život sice dávno prohrál, protože jak sám říká,byl moc měkkej, ale navzdory nepřízni osudu si dokázal uchovat vnitřní integritu. Nutno dodat, že režisér Otomar Krejča, který proslul svou pečlivou přípravou, poskytl prostřednictvím této hry mnohým renomovaným hercům jedinečnou příležitost zaskvět se v polohách, jež ostře kontrastují s jejich navyklou šarží – v případě Miloše Nedbala jde o mimořádný výkon, který zasahuje diváka obludností své přirozenosti. Jemný, promyšlený a inspirativní způsob Krejčovy práce s hercem se odráží i v jiných postavách Topolovy hry: na Matulové paní Zdeně, na Záhorského inspektorovi, na Marvanovu Hostovi. Tato precizní herecká práce ovšem vychází přímo ze zdroje: z vynikajícího Topolova textu, v němž rezonuje nespoutaná životní plnost triumfující nad pokrytectvím, lží a falší.(29.03.2015)