Je mi 20 let (1964)

Moskovská nová vlna. Mokrých, prázdnych ulíc plná. No dočká sa divák i jasavo plného 1. mája, ktorí naši protagonisti zbožňujú, do hája. Ich životy sú pretkané pochybnosťami mladosti. V závere si ale uvedomia, že spasia ich leninské radosti. I keď majú pocit, že ich život skĺzol do rutiny a lepkavého oleja, riešenie je jednoduché: návšteva mauzólea. Lenin v balzame odpovede na všetky otázky dáva. Prečo sa tento film kultovým stal, záhadou pre mňa ostáva. Veď ani epizódna účasť Tarkovských bratov, nepriniesla príliš artových zvratov. Azda štylizácia falše a výborná kamera, čo zavedie Ťa divák sťaby do moskovského diania, vyplnila fanúšikom ich skryté divácke priania. Mne sa to však videlo dlhé hrozitánsky, konformné a rebelské málo. Až príliš, aby to, napriek pár uhrančivým záberom, za viac než 50% stálo.

Mnohovrstvový sovietsky film, ktorý zatiaľ hodnotím len troma hviezdičkami, keďže mi jeho monumentálna dĺžka pri sledovaní nedopriala, aby som dokázal udržať pozornosť celých 165 minút (i keď tu v popise sa hovorí o 189 minútach). Ide však jednodznačne o zaujímavý civilný film - sondu do života obyčajných ľudí. Pekné zábery súdobej Moskvy, oku ľahodiace jazdy kamery a malé úlohy pre začínajúcich režisérov Tarkovského a Končalovského (obaja sa objavia v poslednej polhodine filmu ako hostia na párty, kde Tarkovský, ako spomína Pacco, schytá facku). Rozhodne sa na tento film ešte niekedy pozriem, hneď ako na neho naberiem síl. Zatiaľ udeľujem 3*.

Jeden z hutné řady filmu o dospívání či už dospělosti, které je možno dělit podle kultur, sociálního prostředí či doby, ale také podle subjektivnějších hledisek: Jak se s tím shoduje moje dospívání? Jak jsou mi dospívající lidé sympatičtí? Chtěl bych dospívat mezi nimi? Chtěl bych vůbec ještě někdy dospívat?... Moskevské prostředí je zidealizovaně sympatické, mladíci a děvy jako ze škatulky, vždyť jsou to také studenti, a mnozí z nich se za 4 roky objeví třeba až v Praze. Hovory jsou intelektuálně pojaté, ale ne přepjaté. A samozřejmě alkohol a taneček. A nakonec rozhovor s neživým otcem, nechybí v životě a nemůže ani ve filmu... Rozbor filmu podává důvěryhodně Pacco ****, nic moc víc asi (to je krásná změť slovních druhů) není třeba dodávat.(09.08.2017)

Tenhle film je umění. Stejně jako Křižník Potěmkin, tenhle ruskej film, si neklade za cíl bejt jednoduchym filmem vyrobenym za účelem pobavit a vyplnit mozky lidí cukrovou všedností. Je to jeho důvěryhodnost, sovětskej neo-realismus, kterej používá, kterej udeří. Způsob, jakym se film snaží ukázat, co Rusko bylo v komunistickejch letech.

Není to sovětská kinematografie v celý svý kráse. Film často zpomalí tempo a stává nudnym. Ale je třeba ho vidět, protože bez ohledu na fakt, že je skoro až moc smysluplnej je to dobrej zkouk. Vtáhne a nutí myslet.(07.12.2015)

Toto mě bohužel příliš neoslovilo. Pár věcí se mi tam sice líbilo, ale celkově nic, co by stálo za řeč. Osobně jsem ten film shledal jako nevyrovnaný, rozporuplný a - ó ano, proč to nepřiznat - místy i nesnesitelně nudný. Samotný závěr pak vnímám poměrně rozpačitě - jestliže jsem si u celého filmu s povděkem kvitoval, jak je příjemně apolitický, poslední záběry se v tomto ohledu dosti vymykají: zobrazují trojici pochodujících vojáků, kteří dojdou k Leninovu mauzoleu, kde dojde k výměně stráží a začne na chvíli hrát Internacionála. Nějak nechápu. Neuspokojivou jsem shledal i odpověď, již film dává tápajícímu Sergejovi na jeho otázku "jak žít?" - film mi je v tomto ohledu svým závěrečným patosem podobně protivný jako třeba o 6 let starší snímek POPEL A DÉMANT Andrzeje Wajdy. Stejně je to zajímavé, že se nemůžu ubránit jistému dojmu - zatímco některé filmy z 60. let mě udivují svou nadčasovostí a nestárnoucí působivostí, jiné považuji za beznadějně zaseklé v době svého vzniku a pozbylé zajímavosti pro současného diváka. Tento film je podle mě přesně ten druhý případ.(20.03.2015)