Jindřich V. (1989)

Nejpozději v roce 1995 přišel Mel Gibson a ukázal všem jak točit historické velkofilmy. Do té doby jsme se museli spokojit s Jindřichem V. Pro dnešního diváka je téměř zbytečné na snímek z hlediska akce koukat. Já si hlavně užil libozvučný jazyk a samozřejmě skvělé herecké výkony. Přednes Dereka Jacobiho je velká paráda. 60%

V první polovině kapku rozvleklé historické drama, které se ne a ne rozhodnout, zda bude filmovým spektáklem, či divadelní hrou v autentickém prostředí. Bitva u Azincourtu, ač viditelně natočená se skromným rozpočtem (a faktem, že Kenneth Branagh není Ridley Scott), však nepostrádá naturalistickou atmosféru plnou bláta a krve a především scéna, kdy Jindřich, za zpěvu choráluNon nobis domineodnáší z bitevního pole tělo mrtvého chlapce je jednou z nejsilnějších scén, které jsem kdy ve filmu viděl. Za připomenutí stojí i britská herecká elita a podmanivá hudba Patricka Doylea. 85%.

proč je tohle oceňované dílo fakt netuším. Reálie Stoleté války jsou opravdu směšné, ohnivé výbuchy a král pobíhající bez brnění, rezignace na smysluplné a přehledné ztvárnění bitvy (Jindřichovo vítězství 25. října 1415 u Agincourtu), naprostý nedostatek komparzu, absence dobových exteriérů... zkrátka se díváte na maličkou partu podivně oblečených a promočených vojáků, která v neutuchajícím dešti předvádí cosi na úrovni skupiny historického šermu hrající pro pobavení turistů. Pakliže šlo o citlivé zachování komornosti divadelního dramatu, proč byl vůbec použit filmový materiál? Budu-li dílo posuzovat jako zachycení divadelní scény, pak musím dodat, že herecké umění je naprosto žalostné a humor otřesný (kde je např.  Shakespearova hravost vyplývající z řečnických omylů a jazykové bariéry budoucích královských manželů?). Postava Falsaffa je pak ztvárněna přímo odpudivě a marně se nám postavy snaží předložit její dojemnou zranitelnost. A sámKenneth? Svou toporností mi připomíná vizuálně i herecky jinéhoblonďáka, ten ale neprznil Shakespeara.

Má smysl převádět skoro doslova divadelní hru na filmové plátno? Na rozdíl od prvního daleko rozmáchlejšího projektu Laurence Oliviera z roku 1944 je tohle na můj vkus až příliš divadelní, byť několik herců je zde skvělých na čele se samotným režisérem. Vlastně je to primárně o bitvě u Agincourtu a ta tady mohlá být podaná se všemi dnešními možnostmi i třeba s neshakesperovkými motivy, které ve vlastní hře nejsou. Zde padnou slova, která si vypůjčili jako název Hanks se Spielberkem jako název pro svůj seriál o výsadkové rotě v Bartrstvu neohrožených. Branaghův projev (a nejen on je strhující), připomněl jsme si Dereka Jacobiho jako průvodce, ale jako film to bylo slabší. Ne špatné, ale taky ne nijak vyjímečné.

Jak vyjádřit dojem čehosi mistrovského? Tady jsem ho měl, občas podpořený i lehce schizofrénními pocity, že to, co sleduji (historické drama ze středověkého království) není možná úplně tematicky či stylem mým šálkem kávy, přesto většinou nedokážu oči utrhnout, a že navzdory poeticky stylizovanému jazyku a divadelní předloze na mě s přechodem do exteriérů značně dýchá syrově realistická dobová atmosféra, jež dokáže posléze strhnout i v delších pasážích bez dialogů. Oceňuji vstřícně srozumitelné podání příběhu z dávné klasiky, včetně poselství, které v kontextu adaptace staleté divadelní hry s neškodně podmanivou kapkou vznešenosti nevnímám jako klišé. Obdivuji zápal Kennetha Branagha, s jakým ztvárnil titulní roli a zrežíroval celou velkolepou podívanou včetně sehrané válečné bitvy, hodně se mi zamlouvaly i zbylé herecké výkony včetně charismatického průvodce Dereka Jacobiho nebo skvostný hudební doprovod.[85%]