Jak jsem strávil tohle léto (2010)

Udivuje mě jak se mnohým ta krajina strašně líbila. Já bych tam nešla ani do desetihvězdičkového hotelu s celým komfortem, kde by mně můj pobyt nejen plně hradili, ale ještě přihodili pár zlatých cihel. Ani omylem. Jinak jsem opět na rozpacích jak ten snímek pojmout, zdali ho mám rozcupovat a nebo psychologicky rozebrat. Nechce se mně ani jedno, tudíž dávám zlatou střední i když jsem až na konci uvěřila, že Sergej je opravdu stážista, což se mně celou dobu nezdálo pravděpodobné. Pro akční uživatele tohle fakt není to pravé ořechové.

Filmom z meteostanice na Čukotke nikdy nehovorím nie! Ostáva len dúfať, že keď sa už podarilo automatizovať všetky majáky, u meteorologických staníc sa to nestane nikdy! Inak by sme prišli o takéto príbehy, kde sa ukazuje dôležitosť komunikácie, empatie či schopnosti odhadnúť charakter blížneho svojho. Pravdou je, že mladíkovo správanie je také, že svedomitý vedúci by mu nezveril ani obsluhu automatického výťahu. A jeho sociálne schopnosti sú na úrovni vlkmi odchovaného dieťaťa. Bohužiaľ.

V záplavě filmů zhusta přesycených zběsilou akcí, frenetickým střihem, divoce poskakující kamerou a krkolomně překombinovanými scénáristickými konstrukty, je tenhle ruský klenot málem zázrak. Jste přiotráveni plytkými hollywoodskými produkty a jiným podobným spotřebním filmovým materiálem? Pak pro osvěžení zkuste tohle zádumčivé drama. Jednoduchý ale silný příběh s působivostí antické tragédie, s minimem zbytečného plkání a s nádhernými čukotskými exteriéry. A pouze se dvěma herci. S polárnickým macho vědcem Sergejem, impozantním ruským gerojem (což je ovšem možná trochu zkaleno tím, že jeho představitel je Litevec) a jeho hokrem(*) Paškou (ještě v půlce filmu bych nevěřil, že mi tohohle poskakujícího kašpara se sluchátky bude na konci téměř líto). ZAJÍMAVOST: r.2012 (4 roky po natáčení) napadl čukotskou polární stanici Valkarkaj (kde se film natáčel) lední medvěd, kterého museli přiletět odbouchnout poliši vrtulníkem. (zdroj: ruská Wikipedie) Tedy nevím proč ho neodbouchli sami osadníci, když třeba na Špicberkách půjčují pušky na medvědy i turistům, ale o tom se už nepíše.
(*) náš pracovní slang, HOvado K Ruce, prostě jouda

Dvaja dobrodruhovia (technici) v lete kdesi na vzdialenej metrologickej stanici v Arktíde robia merania a keďže na automatickú stanicu peniaze nie sú, tak to robia ako v roku 1935 t.j. zapisujú ceruzskou a posielajú do centrály. Starší skúsený a zodpovedný, vykonáva precízne svoju prácu mladší je praktikant a aj keď nie je čo iné robiť aj to čo má fláka. Dlhé zábery na nezvyčajnú krajinu, slušný príbeh, sem tam ruská „dedovčina“ a nejaké to zaucho, zahĺbiť sa do tej drsnej krajiny ...vydarené dielo. A zgustol som si na tom, čo dokážu ruské ruky zmajstrovať z kadejakého odpadu a k tomu ich tradičný neporiadok.

Příběh je zasazený do tak odlehlého prostředí, že v něm nedává smysl ani slovní obrat "lišky tam dávají dobrou noc". Na ostrůvek sevřený ledem Severního ledového oceánu totiž nezabloudí ani polární liška. Malá meteostanice ztracená mezi ledovci a strmými skalisky představuje poslední výspu civilizace a pobyt na ní znamená výzvu pro lidskou psychiku dokonce i v krátkém období polárního léta. V tak nehostinném prostředí je nezbytná spolupráce, jenže oba vědci, které práce přivedla na tuto ztracenou vartu, se liší snad ve všem - věkem, povahou i životními cíli. Pro Pašu je stáž na dalekém severu jen podmínkou pro další kariéru, introvertní Sergej si život polárníka zvolil záměrně. Jednoho dne přijme mladší Paša vysílačkou zprávu, se kterou si neví rady, a jeho nervozita je počátkem série nedorozumění a konfliktů, které se rychle vyhrocují do absurdity. Režisér Popogrebskij vystudoval psychologii a ví, jak snadné je podlehnout emocím a jak ničivý může být konflikt dvou tak rozdílných charakterů. Přesto mi jeho scénář přišel v několika klíčových momentech z psychologického hlediska málo přesvědčivý. Už je závěrečná scéna, kdy Sergej odmítá odcestovat se záchranáři a vykonat to, co se prostě vykonat musí, mi přijde stěží pochopitelná. Popogrebského snímek ale sráží především tradiční ruský neduh - neochota stříhat. Zobrazené události stačí právě tak na 90 minut stopáže a i v téhle rozumné délce by zbylo dost místa pro dlouhé záběry drsné přírody a film by neztrácel komorní charakter. Je to, jako byste polévku pro tři osoby naředili s tím, že potřebujete další porci. Nají se sice všichni, ale už si nepochutnáte. Celkový dojem: 65 %.